KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

12. Kolevo

Po pravici tekla nejmenovaná řeka, vlevo byly v dáli vidět Nitrofské hory, pod námi byl písek, štěrk a tráva a před námi hradby Koleva. Města, který je mnohem větší jak Tifi.

Projeli jsme velkou branou a naskytl se nám pohled na domky. Velké domky, malé domky, dvoupatrové, třípatrové, krčmy, hostince... Prostě velkoměsto. Nedokážu si ani představit, jak velká bude Magnificentia.

„Ty tu Hertiu umučíš k smrti. Potom jede s náma na koni, i kdybych ji vezl,“ vyrušil mě z mého hlubokého rozjímání Dorian, který svůj pohled směřoval na Hertiu umírající u koňských nohou. Poroučet bohyni je luxus, který si každý nemůže dovolit. Ona ale ví, že vzdor by podnítil její odhalení a to ona rozhodně nechce.

„Já ji taky plánuju svézt, ale tohle byl kousek. Teda, měl to být kousek, ale přece ji nebudu zvedat v polovině cesty,“ podívala jsem se na Hertiu a ona mi vrátila vražedný pohled. No, kousek... Jeli jsme asi 6 hodin a už je dávno po obědě.

Když jsme projeli hradbami, Vendel s Kennethem museli odklízet překážející občany. Všichni chtěli vidět svou budoucí královnu s věnečkem na hlavě. Ekvivalent koruny...

Všichni nás vítali, házeli po nás květy a k Dorianovi opět zabloudil nejeden pár dívčích očí. Samozřejmě zde ale byly nevraživé pohledy, především mým směrem.

Zázrakem jsme se dostali až k honostně působícímu hostinci a slezli z koní. Hned nás museli obestoupit stráže, jinak by se na nás nahrnula kupa lidí. Dobrý, takhle zemřít neplánuju.

Hertia doběhla k mé noze a pod stínem pláště se mnou dokráčela až do hostince, ve kterém už na mě čekali.

„Omlouvám se, slečno, ale u nás jsou zvířata zakázána,“ promluvil ke mně hostinský. Můj plán propašovat Hertiu pod pláštěm jaksi nevyšel, nevadí.

„Dle mýho uděláte výjimku,“ vyslala jsem k němu neviditelný proužek temnoty a jeho mysl o tom přesvědčila.

„Tak dobrá, že jste to vy,“ usmál se na mě a já se pomyslně usmála. Má matka věděla, že se mi to bude hodit. I když asi nečekala, že tím budu přesvědčovat hostinskýho. Já dokážu překvapit.

Nikdo si ničeho naštěstí nevšiml a tak jsem usoudila, že Vendel s Kennethem neovládají telepatii a nevycítí manipulování myslí. Dobrý vědět.

Dostali jsme klíčky od pokojů a poslal nás do třetího patra. Tam jsem zalezla do svého pokoje a s údivem si ho prohlížela. Dvojlůžková postel pod oknem, menší stůl s židlí v rohu, skříň vedle dveří a celé to bylo vyzdobeno různými malbami a jedním gobelínem přes celou stěnu. Vyobrazoval celý královský rod ještě z dob před 5000 lety. Což je dlouhá doba, ale vzhledem k nestárnutí ten gobelín nebyl ani tolik plný. Ještě je tam dost místa.

Dále tu byly taky dveře do koupelny. Tam byla velká vana, několik pěn a houbička, dále umyvadlo a zrcadlo nad ním. Nechyběl ani poměrně moderní záchod.

Konečně se pořádně umyju.

Plácla jsem sebou na postel a koukala do stropu. Než teda někdo vlítl do pokoje.

„Jsou mi úplně jedno tvoje nesouhlasný poznámky nebo vražedné pohledy, ale teď si obleč tohle a jdeš do města. Lid chce znát svou budoucí královnu a to jim přece neupřeš. Takže pohni, jinak tě do toho oblíkne Kenneth, a to fakt nechceš,“ spustil na mě hned Vendel a hodil po mně nějaké šaty. Hertia na něj zavrčela a on stejně rychle jak přišel, tak i odešel.

Vzala jsem do ruky tu věc, kterou jsem bytostně nesnášela a pořádně si ji prohlédla. Šaty byly zbarvené do světle zelené a byly jednoduché. Uplý vršek se vzadu stahoval šňůrami a ramínka padala pod ramena. Sukně byla vrásčitá a končila až u kotníků. To si neobleču ani omylem.

Šaty jsem odhodila a Hertia mírně přikývla. Asi taky nebude největší zastánkyně šatů a já se jí vůbec nedivím.

S Hertiou v patách jsem vylezla z pokoje, ale zarazil mě Vendel s Kennethem, kteří se opírali o zeď naproti.

„Neumíš se sama oblíct?“ neodpustil si svou jízlivou poznámku Kenneth.

„Rozhodla jsem se, že ze sebe před svým budoucím lidem nebudu dělat žádnou dámičku, když mám od ní dost daleko. Jestli mám mezi lidi jít, tak jen takhle. Jinak mou přítomnost mezi nimi neočekávejte,“ odsekla jsem mu a založila si ruce na hrudi.

„Tak fajn, je to tvůj obraz,“ odsouhlasil najednou Vendel a Kenneth po něm vrhl nesouhlasný pohled. Kennethův pohled ale nic neznamenal, protože mi Vendel už pokynul ke schodům. S Hertiou, a Vendelem s Kennethem v patách, jsme se tedy vydali do rušna velkoměsta. A to byla nepochybně chyba.

Hned jak jsme vyšli ven, naběhlo na nás několik lidí, jen aby mě pozdravili. Hertiu by udupali, kdyby mi nevyskočila na ramena.

„Jako vážně?“ natočila jsem k ní hlavu, ale ona se zabývala držením rovnováhy. Já nehodlám na ramenou nosit lišku! Kdyby to byla třeba kočka, ale liška je o dost větší a těžší. A když mi sklouzla do kápě zavěšené vzadu, málem mě udusila. To mě vedlo k tomu, že jsem si ji přendala do rukou a ona své přední packy opřela o mé rameno.

„Jste zde vítána, slečno.“ „Budete skvělá královna.“ „Vypadáte nádherně.“ Hlasy různých občanů se přehlušovaly a já ani netušila, kam máme v plánu jít.

„Co jako mám dělat? Kam jdem?“ optala jsem se kluků za mnou a ti jen pokrčili rameny. Vydala jsem se tedy přímo rovně a vyhýbající se návalu různého kvítí a daru jsem se dostala až na náměstí. Tady by mrtvola hezky vynikla.

Ne, nebudu zabíjet. Určitě ne tady a teď, protože by mě to mohlo snadno prozradit. Proč by se Temný stín přesunul z Tifi až do Koleva? A proč by potom putoval stejně jako jistá budoucí manželka prince do Magnificentie? Prostě když už zabíjet, tak až v Magnificentii. Přesněji na hradu. Nejlépe v princově komnatě. Ale to až po svatbě, do tý doby jeho přítomnost musím vydržet.