KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

16. Mirabethiny plány

Ráno bylo až podezřele klidné. Takové to ticho před bouří. Což i dává smysl, protože moje bouře čeká 1 den cesty odsud. V Magnificentii, přesněji na hradě. Alespoň umím ovládat počasí, s trochou snahy...

Deku jsem vrátila Vendelovi, plášť připla kolem krku, Hertiu vysadila na Shadow a já si sedla za ni. Hurá do hradu...

Pohled třetí osoby
Keira s Dorianem a svou ochrankou zdolávali dlouhé pláně porostlé všemožnými květinami a keři, zatímco princ si užíval svého klidu, dokud ještě může.

Jeho oblíbená milenka Mirabeth Lochcov ležela bez oblečení zahalená pod dekou vedle něho a užívala si jeho přítomnosti. Uvědomovala si, že Fiar je zasnouben s jistou elfkou, ale ani trochu se jí to nelíbilo. Byla ochotna udělat cokoli, co by sňatku zabránilo. Cokoli, čím by prince získala pro sebe. A tím se lišila od jeho ostatních milenek.

„Těšíš se, až ta elfka přijede?“ hloupě se zeptala. Věděla, že princ by také udělal cokoli, aby si ji také nemusel brát. A ta elfka na tom nepochybně byla podobně.

„Přetrpím s ní 2 týdny, vezmu si ji, po nějaký době mi porodí děcko a přetrpím ji do konce života. Takže ne, netěšim, ale nemám zrovna na výběr. Povinnosti vladaře,“ odpověděl nezaujatě s pohledem upřeným do stropu. Za těch pár dní se dokázal smířit s tím, že se s ní prostě bude muset vyspat. Spal skoro s každou, jednou s jeho životní nemesis nebude problém. Doufal.

„Jak se vůbec jmenuje?“ ptala se dál. Chtěla vědět vše, co by jí mohlo pomoct dostat se blíže k princi. A to nejen tělesně, to už zvládla.

„Keira Keawood,“ pokračoval ve svém dále nezaujatém tónu. Nechtěl se o tom bavit, chtěl si odpočinout, dokud může, protože on moc dobře věděl, že jak Keira bude na hradě, odpočinku se mu nedostane.

„A kdyby třeba prostě zmizela? Co by se stalo?“ V hlavě už měla skoro jasný plán. Cech nájemných vrahů nikdy neselhal a samotný Pikový král měl na krku mnoho vražd, u kterých nebyl pořádně znát důvod smrti. Temný stín by byla samozřejmě lepší, je známá po celém světě a nikdo ji nikdy nedostal. Vždy uprchla a zbyla po ní jen značka nakreslená krví. To, že to je dívka, ji nepřestávalo udivovat. Bohužel, není nájemný vrah, ona zabíjí jen pro zábavu a vlastní uspokojení.

„Byla by válka mezi Magiem a Elendrií,“ odpověděl neuvědomujíc si její slova. Jinak by svou odpověď ještě zvážil.

„Vítězná pro koho?“ nepřestávala se vyptávat. Prince to už mírně začínalo vytáčet, ale nenechal na sobě nic znát.

„Co já vím, do budoucnosti nevidím. Ale pravděpodobně by to bylo dost vyrovnaný, my sice máme magii a moderní zbraně, ale oni ovládají přírodu, která tvoří skoro vše, včetně našich živlů. Ani nemluvím o ovládání světla, githorským dřevě, jejich inteligenci nebo těch směšných bozích.“ V tomhle si opravdu nebyl jistý. Nejradši by se Keiry taky zbavil, ale tohle nechtěl riskovat. Zvlášť když by to pravděpodobně skončilo prohrou jeho země a následným obsazením. A on určitě druhý Nitrof nebyl, aby je od elfů osvobodil.

„Co jsou githory? A jací bohové?“ Mirabeth nikdy neoplývala velkou inteligencí, hloupá ale nebyla ani zdaleka. Uměla předstírat a vystavovat své přednosti, to ji stačilo.

„Ty nevíš co jsou... Jak jinak. Githorské dřevo je to nejpevnější na světě, pevnější než nějaké kovy. A oni, stejně jako dalších pár zemí, uctívají Desítku. Teorathsan, Turinal, Nox, Gehenia, dvojčata Selwien a Tyrolth, Fiathori, Riothel, bůh smrti Diuwa a... no, bohyně Hertia.“ Kdyby měl Keiru k někomu z nich přirovnat, byla by to právě Hertia. Už v dětství dokázala pořádně naštvat a zároveň mít vždy navrch. Další důvod, proč ji utopili.

„Vzhledem k tomu, že na ně nevěříš, o nich víš celkem dost,“ podotkla Mirabeth a naklonila se blíže k němu. Úmyslně nechala spadnout její deku.

„Musel jsem si něco zjistit.“ Musel si zjistit dost věcí. Hlavně informace o Keiře, ale to mu moc nevyšlo a na navštívení Nočního děsu se necítil. Ani nevěděl, kde se jejich sídlo nachází. Kdyby totiž ano, nechal by je srovnat se zemí. Hned jak by dostal informace.

***

Pohled Keiry
Bolavý zadek, 2 otravové těsně přede mnou a v dáli Magnificentia. Obří hrad se přehlédnout opravdu nedal, to ani to okolní město. Bylo to prostě obří a z toho kopečku, na kterým jsme se právě nacházeli, to bylo jasně vidět. A to nebylo vidět ani všechno.

Stejně nechápu, jak jsme přes celý Magio mohli přejet během pár dní. Mělo by to trvat týdny, možná měsíce. Ale jestli nás třeba ve spánku teleportovali, čemuž bych se nedivila, možná by to i šlo. Potom ale nedávalo smysl, proč nás neteleportovali rovnou do hradu.

„Vítej ve svém novém domově,“ otočil se ke mně Vendel.

„Domov je silný slovo, vězení by vyhovovalo víc,“ opravila jsem jeho drobnou chybku. Můj domov nespočívá v luxusu, který si tady budu moct dovolit. Můj domov byl v githoru, který jsem měla zařízený podle sebe a hlavně byl skromný. Hrad skromný není.

„Vězení tu máme taky.“ Na to už jsem nijak nereagovala a věnovala se dále jízdě. Blížil se západ slunce, ale do té doby bychom už měli dojet. Pořád můžu utýct.

Přidali jsme trochu do tempa, proti mé vůli, a už byli před hlavní bránou v hradbách okolo celé Magnificentie. Ještě ale přijde jedna brána, a to do dvora.

S naším příjezdem se rozezněly fanfáry, které musely být slyšet až na hradě. Fanfáry, které oznámily náš příjezd, čímž se všichni měšťané nahrnuli do ulic, jen aby nás spatřili.

„Přišli se dívat na tebe.“ Jen aby mě spatřili. Hezký pocit, ale pro ně rozhodně hrozný pohled. 4 dny na koni holt člověka nezkrášlí.

Projížděli jsme davem a na Doriana opět padaly koketní pohledy. Už mě to vůbec nepřekvapovalo. Na mě pohledy byly pořád smíšené a nikdo nevěděl, co by měl očekávat. Což byl taky můj účel.

Najednou se můj pohled zaměřil do užší temné uličky vedoucí z této hlavní. Několik mužů v tmavých kápí v čele s Pikovým králem. Nijak jsem na ně ale nereagovala, protože bych se mohla snadno prozradit a tak snadný jim to zas neudělám.

Hlemýždím tempem jsme se dostali až před bránu do dvora, která byla zdobená zlatem. U nás by jim to už někdo dávno ukradl.

Vjeli jsme do dvora, kde na druhé straně před vchodem do hradu stály dvě postavy a v pozadí mnoho stráží.

Když jsme přijeli trochu blíž, poznala jsem princeznu Lillian. Tu princeznu, které jsem se vysmála, když jsem jí zabila bratra.

Vedle ní... ideál krásy všech žen. Těžce jsem polkla. Aspoň se s ním nebudu muset bát vyjít do společnosti.