KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

81. Vzkaz

Když jsem se probudila, Fiar vedle mě nebyl. Už jsem chtěla vystartovat na nohy a jít ho hledat, ale to mi má holá záda polila chladná tekutina. Radši jsem nepřemýšlela, kam zmizela Fiarova košile, kterou jsem mu v noci klofla.

Hned nato ten olejíček začaly roztírat dvě teplé ruce. Pocítila jsem úlevu, když jsem zjistila, že Fiar je úplně v pořádku. „Rozhodl ses mi vrátit mou laskavost?“ zeptala jsem se rozespalým hlasem.

„Laskavost jsem ti vrátil ještě ten den,“ odvětil. Dost dobře jsem si dokázala představit ten jeho úšklebek. Jeho horký dech mě zahřál na krku, když zašeptal: „Takže doufám, že i ty znáš pár způsobů, kterými bys mi ji oplatila.“ Poté se opět oddálil a jeho prsty začaly něžně přejíždět po liniích mého tetování. Naskočila mi husí kůže.

Potom začal protahovat mé svaly. Občas jsem se zapřemýšlela, jestli ho to vážně bavilo. Jestli ho bavilo sahat na mé nahé tělo. Avšak vzhledem k jeho obvyklému chování, usoudila jsem, že by ho to bavit mohlo. Já si vůbec nestěžovala.

Když asi usoudil, že mám svaly už dostatečně protažené, jen líně pohyboval rukama po mých zádech a stehnech. Nevynechal jedinou píď mého těla.

Ve chvíli, kdy jeho ruce opustily mě tělo, mnou projel šok. Ten však zmizel ve chvíli, kdy mi začal prsty kroužit po chodidlech. Lechtivá jsem nebyla, avšak on musel ovládat neznámé síly, které zapříčinily, že jsem se vážně začala smát a vrtět. Na jeho magické síly jsem se ho zatím nedovolila zeptat.

Zmítala jsem se a snažila se nohy stáhnout k sobě, ale on mě neustále lechtal a já se po dlouhé době vážně smála. I on se smál. Jeho výraz bez duše byl ten tam. Už jen to mě přimělo se smát víc. „Už přestaň,“ řekla jsem mezi salvami svého smíchu. „Prosím,“ žadonila jsem. Koutky úst už mě bolely od toho, jak byly neustále roztažené.

Fiar mě přestal lechtat a otočil si mě čelem k sobě. Lokty se zapřel u mé hlavy a na tváři mu hrál úšklebek. „Takže ty prosíš, abych tě pouze přestal lechtat? Zajímalo by mě, jaké prosby z tvých úst vyjdou, když budeš vzdychat mé jméno,“ řekl tím tónem, kterým každou pošle do kolen. Měla jsem štěstí, že jsem ležela.

Spojil naše rty v hladovém polibku plném chtíče, ale než se vůbec stihlo něco stát, někdo ťukal na dveře. „Vaše Veličenstvo, obdrželi jsme zprávu od Fetorelů. Je určena přímo vám a Jejímu Veličenstvu Keiře,“ promluvil posel za dveřmi.

Fiar tiše zavrčel a výmluvně se na mě pousmál. „Oni mi vážně nedají pokoj,“ povzdechl si a pomohl mi se postavit. „Nechám Leonu ti přinést nějaké oblečení.“

„Není třeba,“ odvětila jsem a rázem jsem v ruce měla svou spodní vrstvu, černé kalhoty a tmavě modrou halenu. Z jeho očí jsem vyčetla jasnou otázku: Proč jsi tohle neudělala už včera?

Byl bys radši, kdybych to udělala? odpověděla jsem neslyšně, ale z jeho pousmání mi bylo jasné, že to slyšel. Nebo to minimálně vyčetl.

Fiar odkráčel k tomu poslovi a já se rychle oblékla do svého oblečení. Stihla jsem to, než se stihl vrátit s dopisem s královskou pečetí Fetorelů – horou uprostřed a stuhou temnoty okolo ní. Rozlomil ji, a když vytáhl papír uvnitř, jeho úsměv zmizel jako pára nad hrncem. „Je to vyhlášení války,“ řekl zachmuřeně. „A píše se zde: ‚Pro drahou Keiru‘, ale nic nenásleduje. Pouze prázdná stránka.“

Vytrhla jsem mu dopis z ruky a podívala se na tu „prázdnou stránku“.  Samozřejmě že já ten text viděla. Museli to nějak zařídit pomocí temnoty. Onen text napsaný přesnou rukou byl napsán v jazyku Východu a říkal:

Velice oceňuju, že ses u nás zdržela tak dlouho. Byla to vážně zábava. Přesto ale ne taková, jaká byla s Fiarem. Viděla jsi jeho vzpomínky, že? Jak jsem jeho tělo řezal na kusy, lámal mu kosti a spaloval mu kůži. Při tom všem na tebe myslel. Nepochybně proto sotva vydal hlásku, když jsem si s ním hrál. Máš na něho celkem vliv. Jak by asi reagoval, kdyby se ti něco stalo?
To však není důvod, proč ti píšu.
Asi tě nepřemluvím, aby ses přidala k nám, ale mám pro tebe nabídku. Získej nám zbytek Garadovy temnoty a my vás ušetříme. Sama víš moc dobře, že ani celý Západ proti Východu nemá šanci, takže si to promysli. Pro odpověď si přijdu dnes o půlnoci do Tiforasu.
S láskou Ren.

Renönin buď byl dost vystrašený na to, aby schůzku uskutečnil mimo neutrální zónu v Neutrum Zonam, nebo chtěl budit dojem, že chce vážně jen smlouvat. Já však už teď měla jasnou odpověď.

„Ty tam něco vidíš, viď?“ zeptal se Fiar, když se podíval na pro něj prázdnou stránku. Nepřekvapovalo ho to.

Povzdechla jsem si. „O půlnoci se v Tiforasu sejdu s Renöninem. A ne, nepůjdeš se mnou. Hertia se postará o to, aby ses za mnou nedostal,“ řekla jsem klidně. Nechtěla jsem ho vystavit Renovi. Dokážu si představit, co by se stalo.

„Nemůžeš mě tu zadržet. Já tě tam samotnou jít nenechám,“ řekl stejně klidně a vytrhl mi papír z ruky. „Nesejdeš se s Renöninem sama.“

„Vrátila se ti magie, nebo ne?“ nadzvedla jsem obočí. Když nic neodpověděl, odpověď mi byla jasná. „Tady jsi v bezpečí. Já se dokážu ubránit. Nechci riskovat, že bych nedokázala ubránit i tebe.“

„Keiro, prosím, nechoď tam,“ požádal Fiar a uchopil mou ruku do své. Radši jsem se neptala, kam zmizely jeho jizvy z mučení. Jestli v Morsu mají tak dobré léčitele. Jediná jizva, kterou jsem cítila, byla ta, pomocí které mi vrátil život.

Zvedla jsem naše spojené ruce a políbila ho na klouby prstů. „Já musím, Fiare,“ zašeptala jsem. „Slibuju, že se ti vrátím,“ znovu jsem ho políbila. „Slibuju.“ Nevím, jestli si uvědomoval, jakou váhu to slovo pro mě má, každopádně přikývl.

Pustila jsem jeho ruku a prošla stíny do svého pokoje. Hertia s Leonou zrovna seděly se sklenkou vína na balkoně. Namířila jsem si to přímo k nim. „O půlnoci se sejdu s Renöninem. Prý chce zbytek Garadovy temnoty. Ví, že ji můžu získat jen já. Enderijské vodopády démony nepustí dovnitř.“ Leona byla dost moudrá na to, aby se neptala, co je Garadova temnota.

„Nedáš mu ji, že ne?“ chtěla se ujistit Hertia. Má odpověď jí byla jasná, přesto to potřebovala slyšet.

„Nedám. I kdybych věděla, jak ji získat a předat, nikdy bych mu nedopřála ani o zlomek víc, než má teď,“ ujistila jsem ji. Kdyby se totiž Garadova temnota dostala do rukou jim, nastalo by peklo na zemi. Jestli je ta moc rovna bohům a Garad s ní skoro vyhladil Západ, neexistovala by moc, která by dokázala odolávat. A pochybuju, že by bohové nějak zasáhli.

„Co mu chceš říct?“ zeptala se Leon. Její strach tančil kolem nás jako nějaká baletka.

Hertia odvětila místo mě: „Že radši padneme v boji.“