KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

7. Přijmuta

Papíry s informacemi jsem dala na hromadu věcí vedle postele a přemýšlela, co budu teď dělat. Možná bych se mohla jít projít, dlouho už jsem na žádné procházce nebyla.

A taky bych se mohla umýt, takže svou procházku rovnou spojím s koupelí v I'Nithii. Se divím, že se mě včera Damian nebál dotknout. Páchnu potem a kromě deštíků jsem se za ty 2 týdny umyla jen 3krát. Což je dost málo.

Mohla bych se sice umýt i ve svém příbytku, protože mi sem proudí voda odněkud ze stromu a tvoří mi zde menší vodopády v rohu místnosti, kde je pro ně koryto, ale spojit to s procházkou zní mnohem lépe.

Vyhnala jsem Doriana pryč a do ruky popadla čisté oblečení. Do bot jsem si dala 2 dýky, pro jistotu, a kolem krku jsem upnula tmavě zelený plášť. Tmavě zelená zase byla barva Elendrie. Jak nečekané.

Po schodech, které se táhly okolo celého kmene a pomalu sestupovaly až úplně dolů k příbytkům elfů, kteří nedostali místo ve stromě, jsem se dostala na zem.

Nasadila jsem si kápi a neuvěřitelnou rychlostí probíhala mezi stromy. Byla jsem tu málokdy, ale stejně bych se zde vyznala i poslepu.

Nějaké stromy byly větší a nějaké menší, každopádně to všechno byly githory.

K řece jsem se dostala rychle, protože je technicky součástí Stella Lux a hlavní centrum, ve kterém bydlíme, není moc daleko.

Sundala jsem ze sebe všechny své věci, vlasy vysvobodila z copu a vlezla si do vody v tůňce, na kterou si ponesu vzpomínky do konce života. Voda nebyla ani zdaleka studená, bylo léto. Někteří i věřili, že naše voda má léčivé účinky. A ano, to má, ale ne voda v I'Nithii, ale v Enderii. V Enderijských vodopádech nebo přímo v řece.

Nechávala jsem se vodou hýčkat, ale nakonec jsem přeci jen vylezla, utřela se do vnitřní strany svého pláště, protože jsem si šikovně zapomněla osušku, nasadila čisté upnuté kraťásky, poprsí obmotala čistou látkou, chodidla obmotala jinou látkou, kterou jsem měnila opravdu málokdy, a oblékla se do černých kalhot s mnoha přišitými kapsami a bílé košile, která byla úplně stejným stylem, jako ta černá - pružná, ale částečně upnutá v pase a oblasti břicha, jinak úplně volná s malým zavazováním u krku. V podstatě jediný styl košile, který mám.

Obula jsem i své boty, nasadila polomokrý plášť a přes most přešla přes I'Nithiu.

Chvílemi jsem byla v hustém lese, kam sotva pronikaly sluneční paprsky, ale jindy jsem byla v řídkém lesíku plném květin.

Náhle jsem pocítila něčí přítomnost. Přítomnost něčeho mocnějšího. Přítomnost toho, co mě kdysi zachránilo. Přítomnost toho, co cítím, že je neustále v mé blízkosti a pozoruje mě. Teď jsem to ale cítila až ve velké blízkosti.

Rozhlídla jsem se kolem sebe, ale nic jsem neviděla, než se zpoza stromu objevila liška. Už ale na tu dálku jsem věděla, že není obyčejná. Ať už kvůli jejím zlatým očím nebo jejímu zvláštnímu zbarvení, které nebylo čistě rezavé, naopak byla dost zbarvená do černa.

Liška s tichým vrčením pomalu začala kráčet ke mně a připravovala se na útok.

Ano, dokázala bych ji rozdrtit temnotou a ani by si nesekla, ale jakožto elfové chováme zvířata ve velké úctě. Proto je nesmíme zabít, jestliže nemáme důvod. Jsem ráda, že jsem napůl démon...

Liška mi skočila po krku a já ji rukama shodila vedle sebe. Ona ale nečekala a hned se mi zakousla do nohy, čímž zničila mou botu, ale noha zůstala v pořádku. Svině jedna, tyhle byly moje oblíbený.

Spadla jsem na zem a ona se pokusila zaútočit na můj krk znovu, tentokrát jsem ji ale pevně chytla rukama a flákla s ní o zem. Ze mě si nebude dělat srandu.

Mohla bych ji na místě zabít. Nedělalo by to nikomu problém, zaútočila na mě. Já ji ale pustila.

Ona si sedla kousek ode mě a se vztyčenou hlavou se na mě dívala. Jako by čekala, co udělám.

Pořádně jsem si ji prohlédla, ale najednou ve mně hrklo. „Ty... Ty jsi Hertia,“ dostala jsem ze sebe plná údivu a překvapení. Hertia je bohyně lsti, lží, falše, temnoty a pro některé i vrahů. Jako jedinou bohyni ji netvoří jen světlo a příroda, ale i temnota. Proto se taky na různých malbách vyobrazuje jako liška. Přesně tahle liška.

Ani ne chvíli na to ve mně hrklo znova. „To ty jsi mě kdysi zachránila! To ty jsi ta síla, kterou kolem pořád cítím. Ty jsi od tý doby pořád u mě.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Právě je přede mnou bohyně, která mě v 5 letech zachránila a od té doby je pořád se mnou.

Liška se opět postavila na nohy a pomalými kroky přešla ke mně.
Opatrně jsem k ní natáhla ruku. Ona váhala, ale nakonec svou hlavu do ruky opřela a to vytvořilo velkou oslnivou záři, kvůli které jsem musela zavřít oči.

Když jsem je opět otevřela, Hertia mi ležela hlavou opřenou v klíně a já cítila brnění na okraji mého obličeje skoro u vlasů a také na mé hrudi.

Hned jsem odhrnula kus košile a na hruď se podívala. Po celé hrudi, břiše a pravděpodobně i na stehnech se táhlo velké, komplikované tetování, které krásně navazovalo na tetování na zádech. Tetování elfů obdařených schopností ovládat světlo.
Nemusela jsem se ani vidět v zrcadle a věděla jsem, že i na obličeji mi přibylo tetování, akorát přírody.

Hertia mě přijmula.

„Ty... Ty jsi mě obdarovala dvěma aspekty,“ bylo to jediné, co jsem ze sebe dostala. Bohové byli ti nejčistší bytosti. Bytosti světla a přírody. Právě mě bohyně Hertia těmito schopnostmi obdarovala, i přes moji démoní stránku. Na druhou stranu, ona je také napůl temnota.

„Když jsem tě v dětství zachránila, pochybovala jsem o tobě. Přesto jsem tě ale dosud chránila.

Teď vím, že o tobě není důvod pochybovat a i přes jasný zákaz sourozenců vím, že si dar temnoty, světla i přírody zasloužíš. Obzvlášť v nastávající době,“ promluvila mi do hlavy moudrým hlasem, který ale působil jak hlas někoho jako já. K podobě lišky má prostě důvod.

„Díky,“ pohladila jsem ji po kožichu a ona se více uvelebila.

Kvůli náporu všech těch informací a nově nabytým schopnostem, které se ve mně přely o nadvládu, jsem usnula.

Probudil mě až něčí čumák, který do mě šťouchal. Hertia. To teď bude pořád se mnou?

Byla už noc a já se tedy vydala zpátky. Nepotřebuju se zde toulat v noci po boku s bohyní. A já o jejich existenci pochybovala...

Když jsem po schodech opět vystoupala do pokoje, čekal tam na mě Dorian.