KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

90. Smysl pro dramatičnost

Ve své komnatě jsem si vzala více zbraní než obvykle. Čtyři dýky jsem měla v botách, dvě na obou stehnech, jednu pod každým nátepníkem, dvě u opasku, čtyři vrhací též u opasku a dvě dlouhé dýky jsem měla připravené v rukách. Nehodlala jsem si brát meč ani tyč, hodlala jsem se vsadit na své schopnosti a milované dýky.

Mé vlasy byly upevněné v copu a skryté pod kápí Temného stínu. Mé černé oblečení doslova pohlcovalo světlo stejně jako mé dýky s černou čepelí. Ano, vyslala jsem do nich trochu temnoty.

Vylezla jsem na balkon a skočila přímo dolů. Hrála jsem o čas, Kenneth a Vendel by už mohli být mrtví, ale jestli mám projít stíny až na bojiště...

Rozeběhla jsem se po střechách domů přímo k Nočnímu děsu. Neunikly mi pohledy zbylých vojáků a měšťanů.

Poté jsem jen vklouzla oknem do pracovny Pikového krále. Hertia ve svém rudém plášti se skrytá pod kápí potměšile usmívala a v rukách si protáčela dvě dýky. Detren seděl uvelebený na své židli, když se na mě otočil. „Že ti to trvalo."

Rázem jsme stáli na dvorku ihned za sídlem a mně se naskytl pohled na čtyři stovky bojovníků. Byli zde členi všech tří cechů a bylo dost jasně poznat, kdo patří ke komu. Nájemní vrazi se potměšile usmívali a byli ozbrojení od hlavy až k patě. Zároveň je pokrývaly očarované kožené pláty. Rudé ostří byli odění v rudé a i oni měli dost zbraní, avšak ne tolik, kolik Noční děs. Jen Bílý tesák neměl skoro žádné zbraně a nekrylo je žádné brnění. Oni to nepotřebovali, měli své zvířecí formy.

„Shodli jsme se, že padnout v bitvě bude mnohem lepší, než v budoucnu trčet ve vězení," řekl Detren. „Takže tě posloucháme, Královno Vrahů."

Nedovolila jsem se pozastavit nad tím, jak mě oslovil. „Půjdeme pomoct našim vojskům na východ ke Kolevu a Nitrofským horám. Jelikož si dost potrpím na dramatické příchody, počkáte na můj rozkaz. Poté se vrhneme do boje."

Hertia se na mě usmála. V tom úsměvu byl příslib. Příslib šťastného konce, kdy se nebudeme muset bát pýchy a nenasytnosti démonů. A poté ten úsměv věnovala i Detrenovi. Bodlo mě u srdce, když se i on usmál na ni. Když ji uchopil za ruku a já až teď spatřila zlatý kroužek, který její ruku zdobil. Ano, milovali se. Hertia byla šťastná a Detren taky. A já byla šťastná taky.

„Jdeme na to."

***

Pohled třetí osoby
Vojska démonů neměla konce.

Kenneth netušil, kdy jejich síly poleví. Kdy si bude moci odpočinout a načerpat nové síly. Vendela nespatřil a děsilo ho jen pomyšlení, že by už byl mrtvý. Nemohl být mrtvý, na to bojoval až moc dobře.

Své křídlo zatím držel, ačkoli už začínalo polevovat. Démoni nebyli tak velký problém, svou ohnivou magií je dokázal kácet jednoho po druhém, ale draci a kříženci už problém byli. Oheň jim nic nedělal, takže je musel strhávat větrem, s kterým nebyl tolik spjatý. V jeho křídle bylo jen málo mágů obdarováno mocnou ohnivou magií, takže oni své živly používat mohli.

Moc ran neutržil, zato jich dost daroval. Démoni bojovali dobře, ale jejich krytí selhávalo. Kříženci se ani neobtěžovali se krýt a draci byli pouze na dostřel lukostřelců. Stříleli po nich i ostatní s těmi pistolemi, nebo jak to lidé pojmenovali.

Rozhlédl se kolem a zkontroloval své křídlo a zbytek vojska. Jejich řady se držely, ale přesto ustupovaly. Démoni je tlačili do Nitrofských hor, kde by proti nim hrály i přírodní síly. Přinejmenším se vyhnou Kolevu a jeho nevinným obyvatelům.