KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

19. První večeře

Vrátila jsem se do pokoje a Leona na mě netrpělivě čekala. „Tak co?“ zeptala se, hned jak si mě všimla.

„Jelikož nevypadá nijak naštvaně, soudila bych, že jí to buď prošlo, nebo už má plán, jak jí to projde,“ ozvalo se ze sedačky v ložnici a Hertia, v lidské podobě, jen pokrčila rameny. „Rozhodla jsem se, že ona mě znát může. Stejně bude v pokoji každou chvíli,“ odůvodnila  a já se otočila na Leonu.

„Slíbila jsem, že nikomu nic nepovím. I když pochybuju, že by bohyni nějak vzdorovali,“ podotkla Leona a měla pravdu. Ale stejně je lepší, když o přítomnosti bohyně lsti, která je na mé straně, nikdo neví. „Tak jak teda?“

„Jeho Výsost mi poručila, že buď šaty, nebo nahá. Takže si samozřejmě vezmu své obvyklé oblečení a využiju iluzi,“ seznámila jsem je se svým jednoduchým plánem. Ano, iluzi může někdo odhalit, ale to už je princův problém, ne můj. Já si budu nosit, co já považuji za vhodný. Hrad nehrad.

„A když tu iluzi někdo odkryje? Nepochybně tam nějaký iluzionista je,“ upozornila Hertia na tu drobnou díru v plánu. A když už teda nějaký ten iluzionista tu iluzi odkryje, možná odkryje i tu na mém předloktí.

„No, prostě mám silnější vůli a tu iluzi udržím,“ pohledem jsem sjela na své předloktí a Hertia hned pochopila. „Chtěla bych nějakou košili s dlouhým rukávem, je mi jedno barva, a pohodlný kalhoty. Určitě tam někde budou, sbalila jsem celou skříň,“ požádala jsem Leonu a ona hned v šatníku začala hledat.

„Nic tu není, jen to od nás,“ informovala mě, když vykoukla ven. Samozřejmě, že tu nic není. Nic jsem nevybalovala.

Vlítla jsem do společenské místnosti, kde na mě skryté v rohu čekaly tašky. Proč je dali tam? Nemám tušení, ale přenesla jsem je do pokoje a vyndala si z nich požadované oblečení. „Na ty tašky prosím nešahej, vybalím si je potom sama.“ Ať už jen kvůli těm zbraním, které jsou skryté na dně a které nemám tušení, kam mám v plánu skrýt.

Ještě v županu jsem si s obtížemi oblíkla spodní vrstvu a na to potom hodila mnou vybrané oblečení, které jsem hned skryla v iluzi, že to jsou vojensky zelené šaty s protaženým zadním lemem a postupně zužujícím živůtkem, který se mi obepínal až u krku. Žádný výstřih, ideálka.

„Tak fajn, tohle nám vyšlo, ale vlasy ti vážně upravím,“ došla ke mně a posadila mě na křeslo, které sem asi přitáhly ze společenské místnosti. Z mých vlasů najednou zmizela všechna voda.

„Tvůj živel je voda,“ natočila jsem se na ni, ale ona mou hlavu otočila zpátky.

„Nehýbej se. A ano, můj živel je voda,“ potvrdila, ale domyslela jsem si, že to nebyla úplná verze. Že za jejími slovy bylo něco víc. Ve vlasech se mi začalo něco tvořit a já vážně přemýšlela, co to je. Podle Hertiy pohledu jsem usoudila, že to možná nebude tak špatný.

Když se svým výtvorem skončila a podala mi zrcátko, spatřila jsem sebe, nečekaně. Z horní části vlasů mi vzadu vedl cop, pod kterým byly dále rozpuštěné vlasy. Vypadalo to dobře, dost dobře, ale dost to odkrývalo mé tetování na obličeji.

„Děkuju. A kdy je ta večeře?“ optala jsem se ještě. Poslední dobou se furt na něco ptám.

„Každou chvíli se pro tebe staví. Hlavně klid, bude tam i Jeho Veličenstvo a udělá si tam na tebe prvotní obraz. Takže doufám, že tu tvoji iluzi nezruší, protože mě jinak zabijou, že jsem ti v tom pomáhala,“ říkala, zatímco se pro něco hrabala v šatníku. Vytáhla bílé střevíce a vlepila mi je do rukou. „Vím, že si je vzít určitě nechceš, ale jsou strašně pohodlný, uvidíš.“ S nechutí jsem si je teda nasadila, ale měla pravdu. Pohodlný jsou.

Vtom někdo zaťukal na dveře a Leona mě musela vystrkat až před dveře. Překvapilo mě, když tu na mě nečekala jen stráž, ale i samotná Jeho Výsost.

„Nezvykej si na to. Jen výjimečně dneska,“ odpověděl na mé nevyřčené otázky a nabídl mi rámě. Trochu nejistě jsem ho přijala a společně jsme se vydali do... prostě někam, kde bude večeře.

Neuniklo mi, jak si mě každou chvíli měřil pohledem. Věděl, že je něco špatně, ale ty iluze dokázaly oklamat nejen zrak, ale i zbytek smyslů.

„Co se vám nezdá, smím-li se ptát?“

„Pochybuju, žes mě jen tak poslechla. Na to jsi moc tvrdohlavá a arogantní.“ Pochyboval správně.

„O aroganci byste měl zrovna vy pomlčet,“ odvětila jsem mu s pohledem upřeným před sebe. Byl nezvyk někomu vykat, ale vím, že ho to štvalo a to i oslovování titulem. Jediný důvod, proč jsem to zvládla překousnout.

Mlčky jsme došli až před velké dveře, které nám stráže otevřely. Před námi se nacházel velký sál s dlouhým stolem uprostřed a v jeho čele seděl král s volným místem po jeho levici.

Fiar mě doprovodil až k mé židli, která byla samozřejmě vedle jeho. Oba jsme seděli po pravici krále v jeho největší blízkosti. Lillian seděla naproti Fiarovi, čiže po levici volného místa. Volného místa pro zesnulou královnu.

Zbytek míst u stolu, a že jich bylo fakt dost, bylo zabraných různými vysoko postavenými lidmi. Hlavně dcerušky zde vrhaly koketní úsměvy na Fiara. Nepochybně měl s většinou nějaký poměr. A jednu jsem i poznávala. Seděla vedle Doriana, který seděl naproti mně, a byla to ta dívka, která dnes byla na návštěvě ve Fiarově komnatě. Její pohled byl vražedný a směřoval mým směrem.

Jak jsem si všechny tak prohlížela, málem jsem si nesedla, když si všichni ostatní sedli. Z tranzu mě probralo až Fiarovo menší žďuchnutí do mé nohy.

„Otče, Keiru nemusím představovat. Keiro, tohle je můj otec, Jeho Veličenstvo George Eric Vithomir Deepsoul,“ představil mi Fiar svého nonšalantního otce, který ke mně pokývl hlavou. Já mu pokývla zpět a doufala, že tu nemám třeba vyprávět svůj životní příběh, abych splňovala zdejší etiketu. Což byla jedna z mých slabších stránek.

„Slečno Keiro, velice se těšíme z vaší přítomnosti. Je zatím vše v pořádku? Vaše věci dorazily?“ zeptal se klidným, přívětivým hlasem král. Šlo z něj cítit stáří, ale jako stařík nevypadal. Možná pár šedin už se objevovalo v těch jeho černých vlasech, ale nešly tak snadno spatřit.

„Děkuji, Vaše Veličenstvo. Své věci už mám ve svém pokoji a musím vás ujistit, že je vše v pořádku. Mé komnaty jsou nádherné a má služebná je velice milá,“ opětovala jsem mu přívětivý tón a mírně se pousmála. O návrhu na zvýšení Leonina platu jsem radši pomlčela.

Fiar vedle mě si mě měřil nedůvěřivým pohledem. Asi ho překvapila ta náhlá změna mé nálady. Nebo ta schopnost předstírat. Nebo mi prostě nedůvěřoval, což by dělal jedině dobře.

„Tak to jsem velice rád. Kdyby se něco přihodilo, neváhejte se na mě obrátit,“ ujistil mě, než začali roznášet hordy jídla.

Ta zelenooká plavovláska naproti mně mě pořád probodávala pohledem. Neudržela jsem zvědavost na uzdě a rozhodla se risknout a vyslat k ní proužek temnoty, který mě napojil na její nezabezpečenou mysl. Dobrý, není telepat.

Podle všeho se jmenuje Mirabeth Lochcov a je jí dvacet jedna. Je dcerou jednoho z lordů, který se pravidelně zdržuje na hradě. A věc, která mě nepřekvapila, je, že až chorobně touží po princi a trůnu, který by s ním přišel. A že ji napadlo na mě najmout Pikového krále nebo samotnou mě pod skrytou identitou Temného stínu. Já nejsem nájemný vrah, teoreticky, ale bojovat sama se sebou by bylo zajímavý. Každopádně si na ni budu dávat pozor.

Proužek temnoty jsem zrušila a začala se věnovat jídlu, které chutnalo úžasně.