KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

13. Noční procházka

Procházka městem byla vyčerpávající, ale stavili jsme se na jídle, takže jsem byla spokojená.

Teď už nás jen čekala společná večeře a jen mě noční návštěva města. To už nebudou takové návaly lidí a já to tu budu moct lépe prozkoumat. A že je co prozkoumat.

Seděla jsem na posteli, pohled upírala na věneček pověšený na zdi a u nohou mi ležela Hertia.

„Keiro, už je večeře. Až budeš chtít, dojdi dolů,“ oznámil mi přes dveře Dorian a potom pravděpodobně na tu večeři odešel.

Já se zvedla došla k věnečku. Přiložila jsem k němu ruku a ucítila v sobě tu přírodu. Věneček rázem vypadal živěji a já se trochu pousmála, přestože jsem i přírodě neměla nikdy moc blízko. To se u elfa jen tak nevidí.

Potom jsem už jen prošla dveřmi, Hertiu nechala v pokoji a vydala se na večeři, na které už všichni hodovali. Já se teda nenápadně dostala ke stolu a nabrala si jedno kuřecí stehno a brambor. Mně nedělalo problém jíst maso, ba naopak, ale drtivá většina elfů maso nenáviděla. Přece to jsou nevinný zvířátka, nemůžeš je jen tak zabít a sníst. Ale ano, můžu a udělám to moc ráda.

„Nějaká velká porce, ne? Myslel jsem, že vy elfové si žijete skromně,“ hned začal konverzaci Kenneth, která určitě povede k hádce. Ten mě bude štvát dost dlouho, ale když už zabiju prince, možná mi uklouzne ruka.

„No, my elfové si žijeme dost skromně. Nepotřebujeme bydlet na hradu a nechávat se hýčkat služebnictvem. My se o sebe dokážeme postarat sami, nemusí nám pořád stát někdo za zadkem,“ opáčila jsem mu a pustila se do jídla.

„Na elfa máš málo špičatý uši,“ podotkl Vendel. Byla jen otázka času, než to někdo zmíní.

„Matka je člověk a jak každý gramotný ví, lidi mají uši zakulacené. Stejně jako vy, trpaslíci, dračí lid nebo démoni.“ Víly mají taky špičatý uši, ale ty mají jejich konce zakroucené mírně dolů.  A taky mají některé z nich křídla.

„Takže naše budoucí královna je kříženec,“ podotkl další podstatný fakt. Má pravdu, ale nejsem kříženec elfa a člověka, ale elfa a démona. To ale zůstane v tajnosti, jak nejdýl to půjde.

„Věř mi, já se o to neprosila,“ odpověděla jsem mu pořád klidným tónem. Neunikl mi ani Dorianův mírný úšklebek, takže jsem ho pod stolem kopla do nohy a on se hned srovnal. Tak jsem zabila korunního prince, no co? Nepromýšlela jsem následky a to byla taky chyba.

Tímhle naše konverzace naštěstí skončila a já nechala prázdný talíř na stole. Vydala jsem se do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Hertia se mě nejdřív lekla, ale uvolnila mi místo na posteli, za což jsem jí byla vděčná.

Chvíli jsem takhle ležela, ale když jsem si byla jistá, že už všichni spí, rozhodla jsem se jednat.

Upletla jsem si cop, nasadila černý shemag, černou košili i černé kalhoty. Pod košili jsem schovala 2 dýky, v botech jsem měla 4, v pouzdře na stehně jednu, u opasku byly 2, 4 vrhací a pochva pro meč s meče, pod každým nátepníkem jsem měla jednu. Připnula jsem si černý plášť, přehodila kápi, do ruky uchopila tyč, zrušila iluzi na mém předloktí, zamkla dveře a vydala se o oknu.

„Promiň, Hertio, ty se mnou nemůžeš. Prozradila bys mě a o to já nestojím,“ pohladila jsem ji po kožíšku, splynula s okolní temnotou, abych se jako neviditelná dostala ven, a z okna se dostala na střechu.

Byl zde pěkný výhled na celé město. Některé domy pořád svítily, jiné už měly dávno půlnoc. Jedině krčmy a hostince měly neustále rozsvíceno. Mohla bych nějakou krčmu navštívit, neuškodilo by je postrašit. A potom ještě přesvědčit ostatní si myslet, že jejich budoucí královnu chce Temný stín zabít. To ale jen v krajní nouzi, kdyby jim přišlo podezřelý, že Temný stín cestuje nastejno s jejich budoucí královnou. Je sranda, bavit se sama se sebou, o sobě ve dvou podobách.

Nakonec jsem po střechách doskákala až k jedné větší krčmě. Tentokrát sem ale nemůžu nakráčet jen se shemagem, nejeden by mě poznal. Teď využiju iluzi a budu doufat, že žádný iluzionista v krčmě není.

Seskočila jsem do úzké uličky vedle krčmy a chystala se odložit svoje věci, když vtom jsem slyšela kroky. Kroky z temnoty na druhé straně uličky.