KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

58. Vílí slavnost

Studený vítr mě šlehal do tváří a cop mi levitoval ze strany na stranu. Nebylo zde však chladno, na každém rohu hořely jejich mocné ohně a když jsme sešli mezi větve, ani ten vítr už tolik nešlehal. Světlo zde tvořily ohně a občas nějaké proniklo skrz husté listí.

Kráčeli jsme po kůře githoru do rozsáhlého středu koruny, kde se nacházely kulaté stoly. Jeden stůl, ten největší, byl zdoben mnoha květinami a mechy a už byl plně připravený k hodování. Právě u toho stolu seděl Hayfiz Ëneghen, vůdkyně Geysha a všechny jejich děti. Zároveň to byl stůl, kde na nás čekala 2 volná místa.

A tak jsme přímo k nim zamířili. Vyhýbali jsme se lijánám visícím z větví, na kterých sedělo mnoho mocných orlů, a dalším květinám, než jsme došli na naše místa a usadili se. „Mockrát děkujeme za pozvání,“ usmála jsem se a v odpověď dostala pokývnutí.

„Jezte, co hrdlo ráčí,“ promluvila Geysha a Ghani s Teyi a Fenrynem se pustili do jídla, přestože to bylo mířené k nám. Sylai si jen pohrávala s jídlem na talíři a sotva něco snědla. Když si ale všimla mého pohledu, chabě se usmála. Smrt George ji očividně hodně dostala.

Fiar si nedůvěřivě měřil pokrm a po nenápadném zkoumání se také pustil do jídla. Já si nabrala jen trochu brambor a plátek masa. Hlad mám, ale ne takový.

„Dovolili jsme si na oslavu vašeho příjezdu uspořádat menší slavnost dnes v 11 večer. Byli bychom velice rádi, kdyby jste se tam aspoň na chvíli ukázali. Egnar vás opět doprovodí,“ promluvila Teyi a potutelně se usmívala. A já ten úsměv chápu, moc dobře si vybavuji jejich slavnosti.

„Děkujeme za pozvání, určitě se ukážeme,“ odvětil Fiar a nyní už se potutelně usmívali i Ghani s Fenrynem.

Po nějaké době už bylo dojezeno a my byli propuštěni. Egnar se na večeři zdržel a tak jsme porostlými chodbami kráčeli jen my 2.

„Vysvětlíš mi, proč se tak usmívali, nebo si i tohle necháš pro sebe?“ prolomil ticho Fiar, když jsme stáli před dveřmi do našeho pokoje.

„Nech se překvapit,“ obešla jsem ho a vešla do pokoje. On mě následoval a než stihl něco říct, zmizela jsem na balkoně a hleděla na noční oblohu. Hvězdy zářily ve svých souhvězdích a celou krajinu osvětloval měsíc v úplňku. Na obloze létalo pořád pár orlů se svými jezdci a dole pod námi ohně ozařovaly další vílí obydlí. Kolem mě voněly různé květy, především ribuza. Poznala jsem, že to není jen květ, když se mi kolem pasu obmotaly 2 svalnaté paže a na zádech jsem pocítila teplo Fiarova těla.

„Vždycky když ti je něco nekomfortní, tak se někam zašiješ?“ zašeptal mi do ucha.

„Kdyby to byla pravda, teď už bych byla dávno pryč,“ odvětila jsem a natočila k němu hlavu. Jeho horký dech mě pohladil na tváři a já se opět začala topit v těch jeho očích.

„Nebo ti jen tahle situace nepřijde nekomfortní,“ koutek úst se mu zvedl do úšklebku a já opět odvrátila pohled.

„Měl by ses připravit na tu oslavu a mě nechat být,“ změnila jsem téma a dále hleděla před sebe.

„To nemůžu věnovat čas své manželce?“ nosem se mi otřel o šíji. Já bezděky natočila hlavu tak, abych mu přístup usnadnila.

„Ne když tvá manželka o tvůj čas nestojí,“ dostala jsem ze sebe, zatímco můj krk zasypával polibky.

„Nalhávej si to jako všechno ostatní,“ zašeptal a nepřestával s polibky. Tiše jsem vzdychla, když mě kousl do citlivé kůže mezi krkem a ramenem.

„Jestli ihned nepřestaneš, zlomím ti ruku. A pak druhou. A pak obě nohy. A budu si užívat tvoje utrpení,“ zavrčela jsem, ale spíš to byl jen tichý šepot.