KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

77. Rovný soupeř

Procházka s Geweqem byla příjemná. Příjemný však nebyl následný střet s Feggem. Jeho manželka, Laena, se ho snažila uklidnit, ale moc to nevycházelo.

„Ty máš takový štěstí, že se vrátil celý,“ zavrčel na mě.

„Nemám důvod na vás útočit,“ odvětila jsem s klidem.

„Přijde noc a tucty z nás přijdou o život. Na to si klidně vsadím,“ řekl plný hněvu. On rozhodně nebyl klidné povahy.

„Nejsem takový blázen, abych to zkoušela. Dva tucty z vás by mě s trochou snahy dokázaly zabít.“

Přimhouřil oči. „Možná nebudeš tak dobrá bojovnice, jak se všude říká.“

„To má být způsob, jak mě vyzvat k boji?“ zeptala jsem se rovnou.

V očích to měl vidět. Přímo toužil mi rozbít hubu. „Bojíš se snad?“

„Já?“ uchechtla jsem se. „Jen bych se ráda ujistila, že má Geweq i nějakého jiného nástupce.“

„Neboj, nebude potřeba,“ ušklíbl se. „Tak za hodinu na pobřeží,“ řekl, než někam odešel.

Laena si povzdechla a prohrábla si vlasy. „Nezabij ho,“ požádala. „Neznáš pravidla našich soubojů, mohla bys toho využít, ale jedno z nich je, že oba vyváznou živí. Prosím, dodrž ho.“

„Neplánuju nikoho zabít, než dorazím do Morsu. A tam zabiju jen ty, co mě ohrozí. Mě nebo Fiara,“ odvětila jsem. „Ale Feggovi nakopu prdel. A bude mi jedno, že skončí krůček od smrti. Voda vám dává malou schopnost léčitelství, tak si ho pak vylečte.“

„Neboj, to my uděláme.“

***

Hodina uběhla jako voda a já už kráčela k pobřeží. Shromážděný dav pánů vod mi ukázal, kam přesně mám jít. A tak jsem je následovala. Měla jsem až na tyč  veškerou výzbroj Temného stínu. Plášť a shemag jsem si ponechala v chatě a meč jsem měla připevněný na zádech. Všichni mi uhýbali z cesty, když jsem kráčela do vytvořeného kruhu, kde čekal Fegg.

Jeho bílé vlasy se leskly v poledním slunci a šedé oči mu jiskřily. Sám byl pokryt mnoha zbraněmi. Dvě dlouhé dýky protáčel v ruce, zatímco měl dalších pár u opasku a v botách. „Chceš bojovat radši se schopnostmi?“ zeptal se s mírným úšklebkem. „Boj, kdy bych tě porazil během pár sekund, by nestál za to.“

Udržovala jsem si kamenný výraz, když jsem odvětila: „Asi spíš upřednostním ostří.“ Ať už jen kvůli tomu, že ho nechci zabít. Přesto se bojím, že se mi to stejně povede, vzhledem k úpravám, které na svých věcech dělám.

„Tak dobrá. Ale nehledě na tvůj následný stav, zítra odjížíš,“ řekl. Pod jeho úšklebkem a naparováním byl znát válečník.

„Neboj, nezabiju tě,“ sladce jsem se usmála a postavila se do střehu.

„Já tebe také ne,“ odvětil a zaútočil. Rychlostí blesku po mně švihl dýkou a já se stěží vyhla. Využil toho a útočil dál. Na nohy, na ruce, na trup.

Když jsem se začala vyznávat v jeho strategii a způsobu útoku, vyhýbat se a bránit mi nedávalo takový problém, jako když mě zezačátku překvapil. Takže teď už jsem klouzala mezi jeho útoky a začala si to užívat. Nepodařilo se mu mě seknout, vždy jsem jeho útok předpověděla.

Teď ale provedl úder, který jsem neočekávala, a podařilo se mu mě seknout do lýtka. Nebyla to hluboká rána, jen škrábnutí. Ale ta krev mu na rtech vyloudila další křivý úsměv, když trochu odstoupil a řekl: „Proč neútočíš? Jakožto vrah bys to měla zvládnout i poslepu.“

Plivla jsem mu k nohám a koutek úst se mi zvedl do úšklebku, když jsem odvětila: „Ráda si se svými oběťmi hraju.“

A teď jsem přešla do útoku.

Sotva dokázal zareagovat, když jsem ho dýkou sekla do stehna a druhou rukou mu pěstí vrazila do žaludku. Zakolísal, ale můj další útok už vykryl.

Byl to tanec. Divoký a nespoutaný, plný krve a bolesti. Neustále jsme se vyhýbali útokům toho druhého a naopak právě útočili. Bylo to úžasné, poprvé to byl vyrovnaný boj. Naše krev se nám mísila pod nohami. Ani jeden jsme však nepolevil. Naše oblečení sice bylo potrhané a kůže rozseknutá, však stisk na našich dýkách byl pořád pevný a naše těla byla daleko od vyčerpání.

Fegg byl skvělý bojovník. Přímo úžasný. Kdo ví, jak dobře zacházel se svými schopnostmi. A jestli takhle dobře bojují všichni v Tiforu, dokázalo by mě porazit i půl tuctu. Nebo možná ne, kdybych použila svou temnotu.

„Čekal jsem něco víc,“ řekl a zatlačil svýma dýkami oproti mým ještě víc.

„Mě jsi naopak příjemně překvapil,“ odvětila jsem. Už jsem to nechtěla dále prodlužovat, a tak jsem udělala jeden ze svých fíglů, který vždy zajistil, že soupeř půjde k zemi.

Strhla jsem své dýky a skrčila se, když jsem mu chodidla připíchla k tvrdému písku. Se syknutím se po mně ohnal, ale já se vyhla a uskočila mimo dosah. S úšklebkem jsem vytáhla z mého opasku dvě vrhací dýky, které nikdy neminuly, a vrhla je po něm. Zabodly se mu hlubokou do trupu a on nemohl nic udělat. Skácel se k zemi a sotva dýchal.

„Doufám, že vám to stačí jako má výhra,“ pronesla jsem k davu a skrčila se u Fegga. Mé vrhací dýky už byly čisté u mého opasku a z jeho nohou jsem mu vytáhla ty dvě. Rázem byly také čisté. Poté jsem se zahleděla do Feggových šedých očí, z kterých se vytrácelo světlo. „Bojuješ dobře. Ber to jako laskavost,“ pověděla jsem, aby to slyšel jen on. Věděla jsem, že by ho už vyléčit nedokázali. Proto jsem na svých dlaní nechala vzplanout jasné světlo a přiložila mu je nad jeho tělo. Světlo do něj proudilo a zacelovalo všechny rány. Ty mé už dávno vyléčila temnota.

„Feggu!“ vykřikl ženský hlas z davu a přiřítil se ke mně. Laena na mě křičela různé nadávky, že jsem ho málem zabila, ale přestala ve chvíli, kdy se Feggovy oči znovu otevřely a upřely se do jejích.

„Nemáš zač,“ řekla jsem. Nebylo jasné, jestli to myslím pro Fegga nebo Laenu.

Fegg se posadil a prohlédl si své vyléčené tělo. „Vyléčila jsi mě,“ zamumlal. „Vyléčila jsi mě, ale mohla jsi mě nechat zemřít.“

„Řekla jsem několikrát, že nehodlám zabíjet vaše lidi,“ vstala jsem a zahleděla se mu do očí. „Zabíjet zbabělce, co se skrývají před světem a jeho děním, mi za to nestojí.“

Když nic neodpověděl, otočila jsem se a odešla k lesu. Celou cestu mě tížily Fiarovy dýky v mých botách. Musím odtud co nejdřív pryč. Každou chvíli ho opouštěla naděje, že ho kdokoli zachrání.   Každou chvíli ztrácel svou duši. Co mu asi udělali?

Vylezla jsem na nejvyšší větev stromu a hleděla do dáli. Hleděla jsem k severozápadu, k osamělé hoře uprostřed planin. Ke kamennému hradu zpola v té skále. K muži, kterého postrádám ze všeho nejvíc, jenž byl v hradu uvězněn.