KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

91. Vyšší účel

Hertia ze svého srdce vytáhla zlatý meč a skácela se k zemi. Rudá krev se jí valila z hrudi a rána se nescelovala. Život z ní pomalu prchal.

Ihned jsem poklekla vedle ní a vyvolala světlo. Při svých tichých vzlycích jsem do ní posílala jeho léčivé účinky. Zoufale jsem se snažila ji vyléčit, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Opravdové slzy.

Ona mě však klidně uchopila za ruku. „Ty meče jsem vytvořila pomocí naší temnoty,“ zachraptěla tiše. Prozradila mi tajemství, o kterém se nikomu nezmínila ani slovem. „Jen ta dokáže zabít bohy,“ řekla, když i jí po tváři stekla slza.

„Hertio, ne,“ vydechla jsem. „Nesmíš zemřít, prosím. Hertio.“ Snažila jsem se ji léčit, ale nic to nedělalo. Jako by ona sama bránila mému světlu, aby ji vyléčilo.

„Řekni mu, že ho miluju. Řekni mu, že byl můj pravý – že jsem celé tisíce let čekala jen na něj. A že na něj počkám i v příštím životě,“ zašeptala, zatímco se její mysl vracela k Pikovému králi. „Řekni mu, ať bojuje. A že mě mrzí, že jsme neměli tolik času.“

Ušel mi tichý vzlyk. „Řekneš mu to sama,“ odvětila jsem tiše. „Řekneš mu to a budete žít krásný život někde na dvorku. Vezmete se a budete vychovát své děti.“ Snažila jsem se ji přivést na lepší myšlenky, ale stisk její ruky pomalu chabnul. Já ji však uchopila ještě silněji. „Hertio, ne. Ne, ne, ne.“

Usmála se na mě. Byl to ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy spatřila. Přestože se země pod ní zbarvovala do ruda a z očí jí kanuly slzy, ten úsměv byl spokojený. Spokojený, protože není sama. Protože si její poslední chvíle je jistá, že sama nikdy nebyla a nebude. „Nakopej těm grázlům prdel, Keiro. Vyhraj válku.“ Sykavě se nadechla a její tep už zpomaloval. Zbývaly poslední sekundy.

„Hertio, prosím,“ zašeptala jsem skrze své vzlyky. Slzy z mých tváří skapávaly na naše spojené ruce. Jako by utvrzovaly slib. Slib, že válku vyhraju. Pro ni. A že pomstím její smrt.

Naposledy mě pevně stiskla a podívala se mi do očí skrytých pod tmavou kápí. Byl to pohled plný laskavosti a vděku. „Byla pro mě čest být tvou přítelkyní.“

Poté její stisk ochabl. Z jejích očí vyprchal život.

Hleděla jsem na její bezvládné tělo, které kdysi překypovalo životem a radostí. To ale bylo pryč. Všechny její poznámky, kterými dokázala zlepšit den, nekonečné popíjení, kterým by každému vytřela zrak, naše společné večery ve společenské místnosti, kde zněl jen náš smích a pokusy o zpěv, kde jsme se probouzely v podivných pozicích na podivných místech, zatímco jsme se snažily vzpomenout, co se včera dělo... Nic nezůstalo.

Vykřikla jsem.

Ten zvuk byl horší než všechny žalozpěvy a vyjadřoval více emocí, než by empat dokázal přečíst. Spolu se má moc uvolnila a smetla všechno, co jí přišlo do cesty. Nehleděla na to, jestli to jsou přátelé či nepřátelé. Projela bojištěm jako vlna.

V momentu, kdy můj křik dozněl, ustaly i mé vzlyky. Dvěma prsty jsem zavřela její oční víčka a její tělo obklopila neproniknutelnou temnotou s úponky fialové.

Pohled, který jsem věnovala Teorathsanovi, postrádal jakoukoli lidskost. A on pocítil strach. Pocítil opravdový strach a pomalu začal jen pod náporem mého pohledu ustupovat.

„Smrt bude pro tebe milosrdenství,“ řekla jsem tiše a nepoznávala svůj hlas. Byl to hlas temnoty, hlas Temného stínu. Byl to tichý příslib smrti.

Teorathsan udělal dobře, když zmizel v záblesku světla.

Až teď jsem si dovolila se rozhlédnout. Démoni, které nesmetla má vlna, se dávali na útěk. Ta menší část, kterou vlna zabila, ležela bezvládně na zemi.

Ohlédla jsem se na své vojsko, kterého pohledy patřily jen mě. Byli skrytí za stěnou světla. Stěnou, kterou jak jsem si uvědomila, jsem vytvořila já. Nějaká má druhá stránka zabránila temnotě, aby zničila poslední naději v této válce.

„Odpočiňte si. S úsvitem opět zaútočí,“ řekla jsem tiše a nechala temnotu, aby to roznesla všem ve vojsku.

Postavila jsem se na nohy a Hertyino tělo nechala levitovat vedle mě, když mi vojáci utvořili cestu skrz ně. Pohlíželi na mě s obavami, ale zároveň se skoro božskou úctou. Při tom slově se mi chtělo zvracet.

Rázem jsem se přenesla i s Hertiou do své komnaty a padla na kolena.

Hertia byla mrtvá.

Mrtvá.

Mé slzy se spustily nanovo a já jim dala volný průběh. Jen jsem klečela a hleděla do prázdna.

Přenesla jsem nás na královské pohřebiště. Byla zde i mauzolea velkých králů. Já však Hertiu položila na trávník před sebe a znovu poklekla. Sotva jsem nacházela slova, která bych jí naposledy chtěla sdělit.

„Nikdy jsem ti neřekla, co všechno pro mě znamenáš. Asi si to nikdy neodpustím,“ spustila jsem tiše. „Ale milovala jsem tě. Znamenala jsi pro mě všechno. A přestože to nikdy nedám najevo, tvá smrt mi v srdci zanechá hlubokou jizvu. A já ji budu v sobě hrdě nosit jako upomínku. Upomínku na tvou oběť. Na tvůj život. Na to, že mít dobré srdce není slabost, ale naopak síla.“ Nedokázala jsem skrýt své slzy.

Poté jsem zaslechla tiché kroky, které rázem přešly do běhu. Zastavily se až vedle mě, když Detren padl na kolena. A tak jsem mu to řekla. Řekla jsem mu všechno, o co mě Hertia požádala. Ani on se neubránil dvěma slzám, které mu stekly po tvářích.

„Chceš ji pohřbít ty?“ zeptala jsem se tiše. Postarala jsem se, aby její oblečení bylo dokonale čisté. Aby vešla do posmrtného života tak, jak si zaslouží.

„Udělej to ty,“ zamumlal.

Šáhla jsem do hlubin své moci a nechala černo-fialový plamen pohltit její tělo. Bolelo mě to sledovat, ale věděla jsem, že by si takovýto pohřeb přála. Proto jsem počkala, než z jejího těla zbyl jen popel, který jsem vlastníma rukama zakopala do země. Silou přírody jsem na tom místě nechala vyrůst malý stromek. Také jako upomínku. Upomínku, že dobří lidé opravdu existují.

Poté jsme na ten malý stromek jen hleděli. „Obětovala se pro tebe,“ řekl tiše.

„Musela k tomu mít důvod,“ odvětila jsem stejně tiše. Nedovolila jsem si mluvit hlasitěji. Přestože mě temnota konějšila a tancovala kolem mě, klid jsem nenacházela.

„Tak její smrt nenech nadarmo,“ odvětil, než se teleportoval pryč.

Já však dále hleděla na malý ebenový stromek, který vyrůstal ze země. Nedokázala jsem odejít. Ne když má přítelkyně je mrtvá. Navždy.