KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

59. Let orlů

Následující dny byly poněkud zajímavé. Obzvlášť když se Fiar učil létat na orlovi. Já ho většinou pozorovala ze země nebo balkonu, protože mezi orly se mi nechtělo. Bohužel, dnes jsem byla přinucena jít s ním, abych se i já ukázala. On totiž ten let na přivítanou nestačil.

Kráčeli jsme po větvi githoru směrem hnízdiště orlů. Egnar nás opět doprovázel, protože za ty dny právě on učil Fiara a mně přenechal výcvik víl. Ne že bych si stěžovala, byla to zábava a dostala jsem se zas trochu do formy.

V hnízdišti bylo mnoho orlů a orlic. Všichni byli ještě větší než ta orlice, na které jsem letěla, ale pochybuji, že byli rychlejší a hbitější. Fiar si to hned nakráčel za orlem, kterého pojmenoval Riek. Jeho bílá hlava krásně kontrastovala s Fiarovou černou kšticí. Egnarův orel byl také bělohlavý a já začala vyhlížet nějakého pro sebe, to ale přede mnou přistála ona orlice. Byla to ona, jako jediná nebyla bělohlavá. Všechno její peří bylo hnědé s odlesky temně rudé.

„Je poslední, kterou zde máme. Nikoho na sebe nedovolila posadit a sotva se jí někdo mohl dotknout, ale když jste měli přijet, sama k lodi doletěla. Máš celkem štěstí,“ promluvil Egnar vedle mě a začal ji připravovat k letu. Dokázala bych to sama, ale když to někdo udělá za mě... Egnar asi bude jeden z těch, komu dovolila se jí dotknout.

„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se.

„Nemá majitele, nikdo ji nepojmenoval,“ odvětil, zatímco upevňoval sedlo.

Přistoupila jsem k orlici a pohladila ji po zobáku. Opravdu byla menší, než ostatní orli, ale vyhovovalo mi to. „Co třeba Saxum?“ navrhla jsem.

„Jelikož jsi jediná, koho na sebe pustila, je ta volba na tobě. Teoreticky by se dalo říct, že jsi nyní její majitelka.“ Saxum na souhlas klovla zobákem a Egnar ji chvíli nato upevnil ohlávku, jestli se tomu tak dá říkat, a otěže.

„Dáme závod?“ promluvil Fiar už usazený a připoutaný k Riekovi. Nebudu lhát, jezdecký oblek mu sluší. A dokonale zvýrazňuje jeho svaly.

„To máš předem prohraný, Fiare,“ odpověděl Egnar místo mě. Za těch pár dní se vztahy mezi nimi zlepšily, za což jsem jen ráda.

„Uvidíme,“ odvětil Fiar a poplácal Rieka. Já vylezla na Saxum a připoutala se k ní. Nenávidím jezdecký oblek a ještě víc nenávidím jakékoli jištění, ale prý jsem měla štěstí, když Egnar neřešil mou „eskapádu“ při příjezdu.

Egnar vylezl na svého orla, kterého jméno už jsem stihla zapomenout, a teď se oba tyčili vedle mě. Ano, samice bývají větší, ale ta moje je jiná rasa, za což jsem ráda, a podle všeho je ještě mladá oproti ostatním orlům. Orlové se prý dožívají až sto let a v tomto hnízdě jim je průměrně deset, což je počátek mladých let orlů. Saxum jsou prý čtyři, což je takový orlí puberťák. To je možná taky důvod, proč jsme si tolik sedly a proč jí vůbec nevadil ten náš splašený let.

„Poletíme do Elorhu. Je to sotva pár hodin letu a do oběda tam budeme,“ řekl Egnar, než jeho orel skočil z větve a začal se řítit střemhlav dolů. Ani ne chvíli nato před námi prosvištěl rovnou vzhůru. To bylo pro Fiara jako rozkaz, aby udělal to samé.

„Ach, ti muži,“ povzdechla jsem si a uchopila Saxuminy otěže. Ona to pochopila jako pokyn k tomu, aby se předváděla, a z větve seskočila pozadu. Letěly jsme střemhlav dolů a až těsně před doškovými střechami víl, které se neubytovaly v githoru, jsme neuvěřitelnou rychlostí vzlétly přímo k nebesům. Pár momentů nato jsme se prohnaly kolem Fiara a Egnara společně se Saxuminým hvízdnutím, které bylo pokyn pro další dva orly k závodu. Pro nás předem vyhraného závodu, oni dva neměli šanci.

Z copu mi vylétlo mnoho pramenů a do očí se mi tou rychlostí hnaly slzy. V tomto měli víly a elfové z Enderie výhodu, měli průhledná víčka, která tomuto zabránila. Já si tedy vytvořila pouhý vzdušný štít.

A ani ne pár chvílí nato už byly v dáli vidět Fithilské hory a na jejich úpatí se tyčilo město Elorh, kterým protékala řeka Elorh. Za mými zády ale nebyli vidět ani Egnar, ani Fiar.

Rázem kolem mě prolétli dva orli, ale bez svých majitelů. Saxum zpomalila a oni se s ní vyrovnali. Jištění jezdců u obou orlů bylo přetrhlé a oba vypadali zděšeně. Po bližším zkoumání jsem si všimla, jak má Riek škrábanec na krku. „Veďte mě,“ řekla jsem a Saxum s Riekem a dalším orlem vystartovala k Elorhu.

Čím blíž jsme byli, tím můj klid mizel. Ulice hořely, víly se marně snažily bránit přírodou, v lepším případě světlem, a nad městem se vznášeli kříženci démonů a dračího lidu. Právě ti jsou ta největší svinstva. Démoni, kteří mají křídla a někteří chrlí oheň. A vsadila bych na to, že právě oni mi sebrali manžela a dlouholetého přítele.

„Leťte a sundávejte démony z oblohy, o zbytek se postarám já.“ Vždycky mě považovali za divnou, když jsem mluvila na orly, ale oni mi rozuměli.

„Nezemři,“ zaznělo mi v hlavě a já pochopila, že to řekla Saxum. Mluvení se zvířaty, konečně.

Odpoutala jsem se od sedla a Saxum rychlostí klesla k nejbližší střeše, na kterou jsem seskočila a svůj dopad zabrzdila kotoulem. Ze střechy jsem skočila rovnou do ulic a vytvořila do rukou světelné dýky. Jediný štěstí, že to funguje na stejném principu jako temnota, kterou momentálně není dobrý nápad používat.

Netrvalo dlouho a naběhlo na mě aspoň tucet démonů se šlahouny temnoty. Rychlou otočkou jsem všechny šlahouny přesekla a vyslala od sebe úzký proud světla. Tucet démonů ležel na zemi rozpůlen v pase. A přesně takhle jsem probíhala ulicemi a půlila všechny démony, které jsem potkala, zatímco víly se snažily uhasit všechny plameny, které chrlili kříženci na obloze.

Když jsem ve výskoku vyšlehla další světelný proud, pod rameny mě chytily 2 ruce a letěly se mnou do výše. „Ráda bys viděla svého manžela, že?“ zasyčel mi do ucha. Jeho mohutná křídla pokrytá šupinami šustily ve větru. Teď nemá smysl bojovat, ve vzduchu je to jeho teritorium, jeho smrtí bych maximálně přivodila smrt sobě v bolestivém nárazu o zem.

„Kde je?“ prskla jsem po něm.

„Uvidíš, kříženko,“ zašeptal mi tak těsně u ucha, že se mi o něj otřely jeho rty. Takže zpráva o mém původu se po Morsu roznesla poměrně rychle. Teď doufat, že Renönin a kdo všechno vlastně v mé rodině na východě je, nejsou tak hloupí, aby přiznali, že jsem z jejich rodiny. To bych dost dobře mohla usilovat o trůn i u nich.

„Ty máš, co říkat,“ odfrkla jsem si s mírným úšklebkem.

„Pořád tě můžu pustit,“ zavrčel a pohodil si se mnou v rukách. To jsem pro něj až tak lehká?

„Kdybys mě měl zabít, minimálně by ses o to pokusil. Což znamená, že mám zůstat živá, nehledě na mé kecy,“ odvětila jsem. Na toto už odpověď neměl a dál se mnou letěl až k strážní věži, kde mě odhodil na kamennou podlahu, a letěl si po svých.

Oprášila jsem se a pohlédla ke kamenným schodům vedoucím až do hlubin věže. Je to past, samozřejmě. A oni vědí, že já to vím, ale také vědí, že se tam přesto vydám.

V rukách jsem opět měla 2 dlouhé světelné dýky, sešla kousek po schodech a hlubokou dírou uprostřed skočila přímo dolů.