KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

82. Schůzka

Blížil se západ slunce a já vtahovala do sebe všechny stíny, které jsem spatřila. Vždy jsem tam však nějaký nechala. Má temnota mi přišla bezedná, dost dlouho jsem ji trénovala, aby taková byla, ale po tom přenosu jsem jí dost ztratila. Ne tolik, abych nezvládla projít stíny znovu, ale přesto se hodilo, abych si ji aspoň nějak dobila. Zvlášť jestli Ren zaútočí, což by mě ani na Neutrum Zonam nepřekvapilo. Bylo by to porušení dávno stanovené smlouvy o tom, že na tom ostrově nebude prolita krev žádné živé bytosti, včetně zvířat, ale pochybuju, že Rena nějaká smlouva zajímá.

Vrátila jsem se do komnaty a radši se sama sebe neptala, kam zmizela Hertia. Nebo spíše za kým. Podle všeho to s Detrenem myslela vážně. Možná i on s ní, ale co já vím. Dokud bude ochoten nám pomoct ve válce, ať se klidně vezmou. Přesto jsem ale cítila neodbytný pocit radosti, že Hertia je šťastná. Nevypadala tak, ale cítila jsem to.

Oblékla jsem si černé kalhoty s černou halenou. Vlasy jsem si spletla do copu a ten zatočila do drdolu. Přestože už začínal podzim, bylo dost velké teplo na to, abych si nebrala na sebe nic jiného. Jako zbraně mi poslouží pouze má slova a poté kdyžtak schopnosti. Nic jiného jsem si s sebou nebrala. Bylo to tak naschvál, abych budila dojem, že mi nestojí za nic. Že je pod mou úroveň. Že bych ho dokázala zničit holýma rukama. A to dokázala, kdyby nepoužil temnotu.

Někdo zaťukal na dveře, načež do pokoje vlítli Kenneth a Vendel. „Ren tam rozhodně nebude sám. Máme jít s tebou,“ vychrlil Vendel udýchaně, jako by právě utíkali.

Přimhouřila jsem oči. „Proč jste utíkali?“ zeptala jsem se podezíravě. Museli hodit vážně velký sprinty, když byli takhle udýchaní.

„Snažili jsme se to Fiarovi rozmluvit,“ odvětil Kenneth mezi prudkými nádechy, zatímco se zapíral o kolena. „Asi si dokážeš představit, jak to dopadlo.“

Víc jsem slyšet nepotřebovala a ze své komnaty zamířila na chodbu. Nehodlala jsem procházet stíny, když za chvíli se mám přemístit na úplně jiný ostrov.

Kráčela jsem ke schodišti, když z druhé chodby vyšla Mirabeth. Obě jsme se zastavily a chvíli na sebe hleděly. „Koho je?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na její břicho.

Asi se rozhodla, že nemá smysl to zapírat, a jenom odsekla: „Není Fiarovo, jestli tě zajímá tohle.“ Chystala se kráčet dál, ale zastoupila jsem jí cestu.

Chvíli jsem na ni koukala a snažila se rozpoznat ten podezřele známý pach. „Koho je?“ zopakovala jsem svou otázku.

„Nejsi jediná, na koho si udělal zálusk váš nejvyšší bůh,“ odvětila klidně. V očích ale měla bolest.

Projelo mnou znechucení. Nad vším, čeho se Teorathsan dopustil. „Jak se to stalo?“ zeptala jsem se tiše, ale ne slabě. Neměla jsem sílu jí pátrat v mysli.

Hořce se uchechtla. „Jak myslíš? Přišel za mnou, znásilnil mě a odešel. Když zjistil, že můj nápoj proti otěhotnění zázrakem nezafungoval a že jsem teda otěhotněla, postaral se o to, aby v tom dítěti nebyl byť jen náznak boha. Nepochybně se o to postaral u všech svých potomků.“ Měla v sobě hněv. Hněv na boha, který ničil životy všem. Zároveň jsem ale postřehla lásku. Lásku k dítěti, které nosí ve svém lůně.

O krok jsem odstoupila a vydala se ke schodům. Než jsem však udělala pořádný krok, ohlédla jsem se na ni. „Postarám se, aby za to zaplatil.“ Poté jsem vystoupala do patra výš a vtrhla do Fiarovy komnaty.

Nebyl tam. Neviděla jsem ho nikde, když jsem prohledala koupelnu, společenskou místnost i ložnici. Chystala jsem se na odchod, ale vtom mě do nosu udeřila vůně ribuzy a deště a Fiar mě shodil na postel. Zasypával mě něžnými polibky, ale já i přes svůj přerývavý dech dokázala promluvit: „Kenneth s Vendelem ani nikdo další se mnou nejdou.“