KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

47. Ráno

Probudila jsem se a pořád cítila za sebou Fiara. To jeho teplo... Očividně mě uklidňuje.

„Dobrý ráno,“ zašeptal tiše. Sakra, on je vzhůru. Otočila jsem se k němu, ale do očí jsem mu pořád nedívala.

„Tohle se nikdy nestalo. Je ti to jasný?“ chtěla jsem se ujistit, že o tom nikomu neřekne. Však jsem mu sama řekla, aby za mnou přišel. Co by si o tom myslela třeba Hertia? A nebo sakra Damian? I když ten mi je celkem jedno.

„Tak mi to řekni do očí.“ Jak to sakra může vědět? To mě má tak prokouklou?

Opatrně jsem k němu zvedla pohled a všimla si jeho úšklebku. Krom toho byl ale sakra blízko! Jsem si to ještě před chvílí vůbec neuvědomovala.

„Prostě to nikomu neříkej,“ dostala jsem ze sebe, ale z jeho očí jsem uniknout nedokázala. Přímo jsem se v nich topila a on to věděl.

„Fajn,“ odvětil něžně a až tohle mě vysvobodilo z jeho pohledu.

„Pustíš mě už?“ zeptala jsem se po chvíli. Sice mi bylo podezřele příjemně, ale pořád to je Fiar.

„A musím?“ zeptal se zas on a mě to překvapilo. Přesto jsem to nedala znát.

„Asi těžko ti to přikážu, ale já se musím vrátit do pokoje, Hertia mě rozhodně hledá. A ty máš určitě nějaký povinnosti jako král. Zároveň je tohle prostě divný a-“ Přitáhnul si mě ještě blíž, čímž mě úplně zbavil slov. Navíc jsem pomalu mluvit ani nemohla, obličej jsem měla natisknutý na jeho nahé hrudi.

„Vypadám, že mě to zajímá?“ Ne, rozhodně nevypadá a to mě děsí.

„Je jedno, jestli tě to zajímá, nebo ne, ale tohle je fakt divný a já nechci, aby mě někdo viděl natisklou na tebe. Zvlášť když jseš skoro nahej. Navíc jsem každou chvíli může nakráčet Mirabeth a dobrý, já ještě plánuju pár let žít,“ dostala jsem ze sebe, když jsem svou hlavu od něj trochu odtáhla.

„Mirabeth jsem sem nepustil už nějakou dobu, zrovna tohohle se bát nemusíš,“ zamumlal mi do vlasů.

„Nějakou dobu myslíš od doby, co jsem tě vyléčila?“ Hned po tom, co jsem tě zmrzačila.

„Mám chytrou manželku,“ řekl si pro sebe tak potichu, že jsem to sotva slyšela. Že to ale řekl mě překvapilo mnohem víc.

„Tys s žádnou nespal za celou tu dobu? To je rekord, měli bychom to oslavit. Celý týden... Dlouho mě nikdo takhle nepřekvapil, gratuluju,“ přeháněla jsem a se smíchem jsem taky nešetřila.

„Abych ten rekord hned neporušil,“ řekl šibalsky a svou rukou přejel k mému boku. Smích mě hned přešel a srdce mi bušelo tak silně, že to musel cítit i on. Teď jsem ráda i za tu krátkou košilku.

Rukou sjel až k mému stehnu, kde košilka končila a pomalu zajel pod její lem na mou holou kůži. V břiše se mi objevili motýlci a pomalu jsem nemohla dýchat. Přesto jsem ale vymrštila svou jednu ruku a zastavila tu jeho, než stihl něco udělat.

„Co to sakra děláš?“ zvedla jsem k němu pohled a viděla ten jeho úšklebek. Má nade mnou úplnou moc a je si toho dobře vědom. Pořád vyhrává a já bych ho nejradši zabila. Nebo ne?

„Nepůsobilas, že by ti to nějak vadilo.“ Nevadilo, vlastně se mi to líbilo a to je ten problém. Taky důvod, proč je jeho ruka pořád na mým stehně.

„Od toho kulečníku jsme spolu ještě nebojovali,“ změnila jsem radši téma, než bych řekla nebo udělala něco, čeho bych litovala.

„Kam tím míříš?“ zeptal se rovnou. Očividně taky nemá rád zbytečný okecávání.

„Když vyhraju, s tímhle vším přestaneš a necháš mě být.“ Teď je jen otázkou, co si vyžádá on.

„A když vyhraju já, už se mě nezbavíš,“ odpověděl a já nevěděla, co přesně si mám pod tím představit.

„Pak je dobře, že nevyhraješ,“ pokrčila jsem rameny. „Sejdeme se dneska po obědě na venkovním cvičišti,“ dodala jsem po chvíli a pokusila se ze sebe sundat jeho ruce, ale on mě držel pevně.

Rázem vstal a se mnou v náručích začal někam kráčet. Byla jsem pro něj jak pírko. Když nezafungovalo bušení do hrudi, jednoduše jsem se převalila na zem a byla volná.

Sprintem jsem se smíchem vyběhla na balkon a on mě následoval, než mě však stihl chytit, skočila jsem hlavou napřed dolů a větrem se odfoukla na svůj balkon. Pro svoje věci si dojdu potom.

Vešla jsem do pokoje a hned se na mě vrhla Hertia s Leon. Očividně na mě čekaly.

„Jen jsme spali, nic víc. A teď bych se ráda do něčeho oblíkla, za chvíli je snídaně.“ Hertia s Leon se už na nic neptaly a Leon mi vybrala vojensky zelené, upnuté šaty nad kolena a bez ramínek.

Nasadila jsem svou spodní vrstvu a na to ty šaty. Ještě s tím copem to vypadalo dobře, ale i tak to jsou pořád šaty.

V koupelně jsem udělala základní ranní hygienu a hned nato někdo zaťukal. Čekala jsem Doriana, ale k mému překvapení to byl Fiar s mojí korunou v ruce. Je to můj manžel, měla jsem ho čekat.

„Tohle sis zapomněla,“ nasadil mi korunu na hlavu a potom mi nabídl rámě. Musela jsem ho přijmout a tak jsme se mlčky vydali na snídani.

Když jsme vešli do sálu, všichni vypadali mimo. Hned se ale postavili a stáli, dokud jsme nedošli k místům krále a královny v čele stolu. Místo královny po letech opět někdo zahřívá.

„Jelikož už zítra odjíždíte, my se rozhodli vám obstarat ještě trochu zábavy. Jestli máte zájem, přijďte hodinu po obědě na venkovní cvičiště vojáků, budou zde připravena místa k sezení,“ promluvil náhle Fiar. Takže on z toho udělá zábavu? Bude mu to přijít jako zábava, když ho před všemi zabiju? Nebo minimálně zmrzačím? Pro mě to zábava rozhodně bude.

Snídaně nakonec utekla rychle a to i doba před obědem i oběd. Teď už se jen zbývalo připravit na souboj.

Zvolila jsem si své oblíbené kalhoty a košili upnutou v pase, oboje v černé barvě, a vysoké boty se 4 dýkami. Vlasy jsem ponechala v copu, překážet nebudou.

„Být tebou bych Fiara nepodcenila. Možná jsi zabila jeho bratra, ale ten to nečekal. Fiar bude připravenej a rozhodně tě šetřit nebude,“ varovala mě Hertia.

„Neboj, s tím já počítám.“