KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

18. Služebná

Vtom někdo zaťukal na dveře a z Hertiy byla rázem liška.

„Dále!“ zařvala jsem a do pokoje vešla dívka v mém věku, která nepochybně byla má služka. Blonďaté vlasy měla v polorozpadlém drdolu a celá mě zkoumala jejíma jantarovýma očima.

„Má paní, brzo bude večeře a já jsem vás přišla připravit. Nejdřív ale pořádná vana, z té cesty jste si nepřivezla jen zážitky,“ usmála se na mě a už mě tahala do koupelny.

„Jen, prosím, tykej mi. Jsem Keira,“ řekla jsem co nejmilejším tónem jsem svedla.

„Oh, pardon. Ani jsem se nepředstavila, jsem Leona Rutcheé,“ podala mi ruku a já ji s radostí přijmula. „A teď už pojď do tý vany, vážně páchneš potem.“ Pomohla mi sundat všechno oblečení, zatímco nechala napouštět vodu, do které jsem si poté vlezla.

„Tohle mi chybělo,“ uvelebila jsem se ve vaně a nechala vodu, ať ze mě smyje všechnu špínu.

„Jen, jestli to nevadí, co znamenají ta tetování? To na zádech, na břiše, na obličeji,“ zeptala se. Nijak extra mi nevadilo, že mě viděla nahou. Cenila jsem si svého soukromí, to ano, ale za své tělo jsem se nestyděla.

„To na zádech sama nevím, ale na břiše je tetování světla a na čele mám tetování přírody. Sama jsem v tom celkem nová, obdržela jsem je nedávno,“ obeznámila jsem ji s fakty. Ona pokývla hlavou na srozuměnou, ale dále se nevyptávala.

„Zvládneš se umýt sama, že? Že já jdu vybrat nějaký oblečení na večeři,“ vyšla z koupelny, ale naopak vešla Hertia, která se hned proměnila na člověka a zamkla za sebou dveře.

„Vlezdoprdelka,“ ulevila si a opřela se o umyvadlo.

„Tos mi přišla říct?“

„Nikomu nic moc neříkej. Určitě tu je pár lidí, kteří by se tě rádi zbavili,“ varovala mě.

„O tom nepochybuju, ale co znamenají dvě tetování, kterých význam většina zná, mi nepřijde jako zneužitelná informace,“ odvětila jsem jí a ona opět přešla ke dveřím, které odemknula a otevřela.

„I tak opatrně,“ proměnila se zpět na lišku a odcupitala do ložnice. Já jsem se pořádně umyla, včetně vlasů, usušila se a oblékla si béžový župan, který mi jako první padl pod ruku.

Dostala jsem se až do ložnice, kde mi už Leona chystala šaty. Šaty! Hertia už odvracela zrak a radši dělala, že tu není.

„Já si musím vzít šaty?“ nevěřícně jsem se podívala na ten zelený kus látky, který připravovala.

„Jeho Výsost na tom trvala. Abys mohla vyjít z pokoje, prý musíš mít šaty. Když ti teda nedovolí něco jinýho.“ Tak to jako pozor. Možná je princ, ale nebude mi nakazovat, co mám sakra nosit.

„Kde že má princ komnatu?“ zeptala jsem se tónem, který nevěstil nic dobrého.

„Přímo nad tebou,“ dostala ze sebe nevědíc, co má čekat.

„Děkuji,“ otočila jsem se na patě a bosky jenom v županu se vydala po chladných chodbách osázené několika strážemi směrem princova komnata. Nic mi přikazovat nebude. On ne.

Zastavila jsem se až před jeho dveřmi, které hlídaly stráže. „Jeho Výsost si nepřeje být rušena,“ promluvil jeden z nich.

„Mně je úplně jedno, co si přeje, nebo nepřeje. Já si chci něco vyřídit a vyřídím si to teď,“ světlem jsem je odsunula na stranu a prošla do pokoje. Poprvý jsem použila světlo ne na iluzi. Musím se pochválit.

Zavřela jsem za sebou dveře a prošla předpokojem až do jeho ložnice. Nepřekvapilo mě, když jsem ho viděla nahého, jak klátí nějakou dívku o stůl.

Ten pohled mnou vyslal horko, které jsem proklínala.

„Ehm ehm, ruším?“ odkašlala jsem si.

Hned přestal a s nehraným vztekem se otočil na mě. V očích měl celkem překvapení, když mě zde viděl stát jen v županu, ale jinak to nedával najevo. „Co tu sakra děláš?“ zavrčel na mě, pořád zanořený v té dívce. Bylo mi to jedno, ať si dělá, do koho chce, když to nebudu já.

„Přišla jsem si něco vyřídit,“ řekla jsem zostra a založila si ruce na hrudi. Moc dobře věděl, že se mě už nezbaví.

Opět trochu zavrčel. „Počkej v předpokoji, oblíknu se,“ řekl pořád s neskrývaným vztekem v hlase.

„To není nutný, nahou Výsost dřív či později uvidím. Možná by bylo lepší, kdybych se na to připravila,“ trochu jsem zklidnila svůj hlas a snažila se působit vyrovnaně a nad věcí. To, že si z jeho titulu dělám srandu, je jen dodatek.

On nechal dívku dívkou a prudce se rozešel za mnou. Nevědomky jsem zacouvala do předpokoje a zarazila mě až zeď. Postavil se těsně přede mě, tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho dech. Zamyslela jsem se, jestli jsem mu přece jen neměla dopřát chvíli na oblečení.

„Co teda chceš? Jak sis všimla, mám tam nějakou rozdělanou práci a já většinou věci dotáhnu do konce,“ pořád na mě vrčel. Tohle byl poměrně intelektuální popis sexu, to se mu musí nechat.

„Nebudu nosit šaty,“ řekla jsem bez nějakého okecávání. Už jsem chtěla být pryč, protože mě brutálně znervózňoval. Jeho nahému já jsem se snažila nevěnovat žádnou pozornost a dívat se mu jen do očí.

„Řeknu ti to takhle. Buď budeš mimo pokoj nosit šaty, nebo budeš chodit nahá. V pokoji si choď podle libosti, to mi je celkem u prdele, ale mimo pokoj jedno z toho, když ti sám nedovolím něco jinýho. Je ti to jasný?“ zeptal se výhružným tónem a přišlo mi, že jeho oči na chvíli zaplály. Dívala jsem se mu do těch očí, ale nedokázala se přimět k odpovědi.

Ušklíbl se, když mu došlo, o co jde. „Ty jsi nervózní,“ konstatoval po chvíli a přistoupil ještě blíž, až se mě holou kůží skoro dotýkal. Jeho stále tvrdý pták se nebezpečně blížil mému rozkroku. „To u tebe vidím poprvý,“ dodal.

Polkla jsem a nadechla se, abych se vzpamatovala. „Nejsem nervózní, nikdy. To si pamatujte. A co se týče toho oblíkání, fajn. Ale to vy budete vždy ten, který bude nakonec trpět. To byste si měl pamatovat taky,“ řekla jsem až děsivě klidným tónem a odstrčila ho od sebe. „Tak na večeři, Výsosti,“ řekla jsem předtím, než jsem za sebou zabouchla dveře. Jestli Fiar chce, abych nosila šaty, měl by se smířit s alternativou z iluze.