KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

35. Příprava na ples

Leon pro mě nakonec, po 2 hodinách, vybrala až moc přehnaný šaty. Černá sukně byla vstrvena několika průsvitnými světle zelenými látkami pokrytými malými zářícími kamínky. Živůtek byl ve stejném odstínu zelené a nařasená ramínka spadaly až pod ramena. Taky by bylo dobré poukázat na další kamínky, které zdobily živůtek v podobě různých obrazců. Prostě to byla nádhera, ale pochybuju, že to v nich celý večer vydržím.

„Další zelená? V tomhle mám být na tý oslavě?“ zeptala jsem se s nehraným zděšením ve tváři. V tomhle na sebe upoutám až moc pozornosti a po tom zrovna netoužím.

„K tvým očím se musí brát jen neutrální barvy nebo zelená, ostatní by kontrastovaly. A ano, přesně v tomhle tam budeš. Udělám ti nějaký účes, navoním tě tím nejdražším parfémem, který si pro tebe připravili, a potom tě trochu nalíčím. Je to narozeninová oslava krále a bude tam celá Magnificentia. Musíš na ně, jakožto jejich budoucí královna, udělat dojem a to v těhlech šatech uděláš,“ zodpověděla mi i ty nevyřčené otázky a já neměla sílu na žádný odpor. Teď ne, pořád jsem ještě byla dost malátná.

„Fajn, ale teď si je brát ještě nebudu. Jdu spát,“ zavrtala jsem se do deky, kterou byl pokus sundat a následně mě i z postele dostat, ale to se nepovedlo a já propadla spánku. Spím nějak často.

Probudila jsem se až na rozkaz Leon, která mě už chtěla chystat. A to to začínalo až za 2 hodiny.

Víc mě ale překvapilo, že ona i Leon na sobě měly šaty. Leony byly upnuté nad kolena v barvě jantaru, čiže krásně ladily k jejím očím. Zato Hertia měla šaty rudé jako její vlasy. Dlouhé až ke kotníkům a upnuté s rozparkem u levé nohy.

„I vy jdete?“ odpustila jsem si jakoukoli poznámku k Hertiy zjevu v šatech a místo toho se zeptala na tu nejvíc očividnou věc.

„Očividně,“ odvětila Hertia a vytáhla mě z postele, abych si oblékla ty šaty. Tak jsem teda udělala a vypadaly na mně nádherně. Byly ušitý přesně na míru, kterou nevím, kde sehnali, a dokonale mi sedly.

„Proč šaty sluší jen těm lidem, kteří je neradi nosí?“ zeptala se spíš pro sebe Leon a posadila mě do křesla, aby mohla připravit zbytek.

Trvalo jí to celkem dlouho, tak akorát, abychom byly načas, ale i tak mé utrpení skončilo a já mohla pohlédnout do zrcadla.

Část předních vlasů jsem měla spletených do miniaturních copánků, které se táhly po týlu až k drdolu ozdobeném černou stuhou, kde zanikaly.

Pro mé štěstí mě Leon skoro nenalíčila. Jen mi nanesla nenápadné šedé stíny a zvýraznila řasy, na kterých stejně změna nebyla vidět, protože byly kvalitní a výrazné i bez pomoci. 

„Takhle by měla vypadat budoucí královna,“ vydechla Hertia s jasným obdivem v jejích očích.

„Spokojená?“ zeptala se Leon, která zkoumala můj kamenný výraz.

„Je to nádhera, ale ani zdaleka to nejsem já.“ Nebo aspoň ta já, kterou ukazuju světu. Mému úplně pravému já to je ještě více nekomfortní.

„Ty nikdy nejsi ty,“ odfrkla si Hertia s mírným úšklebkem.

„Musím si vzít nějakou dýku,“ vyhrkla jsem najednou a začala hrabat pod postelí pro dýku a pouzdro na stehno, kde dýka nepůjde spatřit.

„A taky boty, v těhlech tam nepůjdeš,“ dodala Leon úplně ignorujíc fakt, že jdu na narozeninový ples krále s dýkou... dvěma dýkami, pro jistotu. Zvykla si celkem rychle.

Obula jsem si na její přání další pohodlné botky v černé barvě a vyčkávala, než nastane ples. A to doufám, že ještě chvíli potrvá, než si mě vyzvednou. Nechci tam být déle, než je nutno.

„Jak dlouho to ještě bude trvat? Už tam určitě dávno všichni tančí a my tu musíme trčet,“ začala mluvit pro sebe Hertia, když chodila sem a tam po pokoji.

„Jste tu kvůli mně. Jestli chcete, běžte. Já tam potom stejně budu muset dojít.“ Ony na nic nečekaly a vyběhly z mé komnaty. Konečně klid.

Seděla jsem na posteli a chvíli přemýšlela i o spánku, ale za to by mě Leon s Hertiou zabily. Takže jsem se rozhodla jít na chvíli na čerstvý vzduch, který by mě mohl probrat.

Na balkoně bylo příjemně. Čerstvý vzduch mě vážně probouzel a nechával vlát černou stuhu i vrstvy mých šatů ve večerním vánku. Západ slunce už se blížil, ale pochybuji, že bych ho mohla stihnout.

Opak se ale nakonec stal pravdou a já před sebou viděla opět tu nádheru v podobě slunce zapadajícího za daleké hory. Jeho světlo naposledy políbilo mou tvář, než úplně zmizelo a krajinou se začala rozprostírat tma.

To se ale nedalo říct o městě pode mnou. Neměla jsem výhled zrovna na tu nejlidnatější část, ale teď se to tu lidmi hemžilo, všude samá světla a slavnostní oděvy. Něco tak velkého jsem v životě neviděla.

„Ty už jsi připravená?“ ozval se z vedlejšího balkonu Dorianův hlas. „Vypadáš nádherně,“ dodal po chvíli.

„Ne, že bych takhle vypadala dobrovolně,“ odfrkla jsem si a dále hleděla na okolí. Přijde to i ostatním takhle nádherný, nebo už si na to zvykli?

„Nechce se ti tam, viď?“ opřel se o zábradlí a já se na něj poprvý koukla. Smoking měl ušitý přesně na míru a taky mu to dost slušelo, ale i na něm bylo vidět, že si na takovýhle oblečení nepotrpíme.

„Je to ples na oslavu krále narozenin. Nemám jediný důvod, proč bych tam měla být.“

„Jsi budoucí manželka jeho syna. Dle mýho máš dost velký důvod,“ uchechtl se a mě tím přiměl k menšímu úsměvu.

„Pořád bych mohla utýct. Sbalit pár věcí, přeskočit zábradlí a už by mě nikdo nikdy neviděl,“ zapřemýšlela jsem se nahlas. Vážně by to nebylo tak těžké.

„Otázkou teda zůstává, proč jsi to ještě neudělala?“ zeptal se, protože ho samotnýho odpověď zajímala.

„Nevím. Možná si za těch několik let mého života tenhle trest prostě zasloužím.“ Je to pravda. Za tohle si můžu jen já a nikdo jiný. Zabít korunního prince byla chyba a za chyby se platí.

„Fajn, tohle byla až moc hluboká konverzace, kterou jsem nikdy nečekal, že s tebou povedu. Potřebuju se trochu odreagovat, jdeme na ten pitomej ples,“ otočil se na patě a vydal se zpět do pokoje. Jeho počínání mě celkem pobavilo, takže jsem se s nepatrným úsměvem vrátila do komnaty a ani ne chvíli nato už na mě ťukal.