KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

36. Ples

Přijala jsem Dorianovo nabízené rámě a společně jsme se vydali někam, kde měl podle všeho být ten ples. Doufám, že Dorian věděl, kde to je, protože já neměla nejmenší tušení.

Chodbami se ale po chvíli začala linout vůně všeho jídla a mé uši zaslechly i muziku. Takže bych možná trefit dokázala.

Došli jsme až před mohutné, zlatem zdobené dveře, které hlídala stráž. „Připravená?“ prohodil ke mně Dorian.

„A mám snad na výběr?“ On se uchechtl mé odpovědi a společně jsme došli až před ty obří dveře, které nám stráž otevřela.

Společně jsme pomalu začali sestupovat po schodech do toho utichlého davu, kterého pohledy teď patřily jen nám. I hudba utichla a já se chtěla otočit a utéct co nejdál. Přesto jsem si ponechávala klidný výraz, opatrně kráčela po schodech a rozhlížela se po místnosti.

Bylo to zde vážně obří. Vysoký strop podepíraly mramorové pilíře, podlaha byla z mahagonového dřeva a z obřích oken levé strany sem proudilo světlo z ulic a hvězd. Magická světla zde různě poletovala a místnost doslova zářila. Muzikanti byli v levém a pravém rohu vedle schodů a přímo naproti mně s Dorianem byl u zdi široký stůl pro vysoce postavené. Zbývaly zde 2 místa pro mě a Doriana a jedno místo se uvolnilo, když princ vstal a vyrazil přímo za námi.

Fiar měl na sobě také smoking v té nejtemnější černé. Pěkně mu ladil k vlasům a snad nemusím říkat, že vypadal nádherně.

Jen co jsme sešli schody, Dorian mě rychlostí blesku opustil a nechal napospas Fiarovi, který momentálně stál přede mnou. To si s bratříčkem ještě vyřídím.

„Snad nemusím říkat, že vypadáš nádherně,“ pousmál se a celou si mě prohlížel.

„Ty taky nejsi k zahození,“ odvětila jsem a hleděla do těch jeho modrých studánek. Bylo mi úplně jedno, že nás teď všichni pozorují a důkladně poslouchají. V těch očích jsem se prostě ztrácela.

„Smím prosit?“ zeptal se nakonec a natáhl ke mně dlaň v mírném úklonu.

„Neumím tancovat,“ varovala jsem ho tak, aby to nikdo okolo neslyšel. Nikdy jsem netancovala, minimálně ne jejich tance, a už vůbec jsem neplánovala, že bych někdy měla.

„To nevadí, tyhle boty stejně po dnešku vyhodím,“ odvětil.

„Tak dobrá,“ vypadlo ze mě, než jsem si to stihla pořádně rozmyslet. Přijala jsem jeho nabízenou ruku a on mě odvedl do středu parketu.

Jednu mou ruku položil na jeho rameno a druhou sevřel v té své. Svou druhou ruku položil na můj pas a přitáhl si mě blíž. Cítila jsem to jeho teplo a byla jsem k němu blíže než normálně. Ucítila jsem i teplo, které se mi vlívalo do tváří a hned sklonila pohled. Bože, já se červenám!

„Prostě se jen uvolni a nech se vést,“ zašeptal mi něžně do ucha a sálem se opět rozezněla hudba.

Ani nevím jak, ale mé kroky byly skoro přesné, tanec jsem si začala užívat a už se tolik nebála. Pohlédnout mu opět do očí byla však věc, které jsem se ze všeho nejvíc snažila vyvarovat. Nechtěla jsem se v nich opět začít topit.

„Prý že neumíš tancovat,“ odfrkl si s úsměvem a navedl mě do otočky. Tancovali jsme jediní a všech pohledy byly jen na nás. Některé byly nadšené, některé dojaté a některé až nenávistné. Jeden z těch nenávistných pohledu patřil Mirabeth, která by mě teď nejraději zabila.

„Neumím. Tohle je výjimečně,“ odvětila jsem mu a opět svůj pohled upírala všude jen ne na něho. A on si toho moc dobře všiml, jen na to nijak neupozorňoval.