KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

68. Drbna bratr

Bůhví jak dlouho jsem na té pohovce strávila bez pohnutí. Vstát mě přimělo až kručení v břiše. Já nikdy nedokázala svému žaludku odepřít jídlo. V žádné situaci.

Obloukem jsem se vyhnula svému pokoji a pouze seskočila z větve nejblíže k trhům. Pád jsem skoro necítila. Nic jsem necítila.

Jako chodící mrtvola jsem procházela kolem stánků a přiměla jsem se k chabému úsměvu, když mě všichni elfové zdravili a věnovali mi své úsměvy. Kdyby jen tušili, na jakou zrůdu se tak zářivě usmívají.

Zastavila jsem se až u stánku s ovocem a koupila si 2 jablka. U dalšího stánku jsem si koupila housku. Velmi vydatná snídaně. Avšak bohatě mi stačila. Vlastně by mi toho stačilo i méně, zažila jsem horší časy.

Se svým jídlem jsem se v nejbližším stínu přenesla zpět na svou pohovku a pustila se do jídla. Avšak ani to nezastavilo tu bolest břicha. Až pozdě jsem si všimla rudého fleku na svých kalhotech. Ano, vrátila se mi menstruace. Očividně nestačilo prolévat krev nepřátel.

Povzdechla jsem si a světlem zakryla ten flek, když jsem se vydala zpět na trhy pro čistá plátna. Abych byla upřímná, tohle mi nechybělo.

S plátny jsem se vrátila na svou větev a odložila je tam. Tichým krokem jsem se vydala k sobě do pokoje, abych si vzala čisté oblečení. Jak jsem ale zjistila, Fiar tam nebyl. Nevím, jestli se mi ulevilo, ale teď se mi to hodilo. Takže jsem popadla čisté oblečení a prošla stíny zpět, kde jsem se konečně převlíkla.

Zvažovala jsem, jestli bych neměla jít za Fiarem. Hledat ho. Ale nakonec jsem se rozhodla, že Damianovi tam dole na stole asi nebude příjemně, tak jsem prošla stíny k němu. Nebo spíše tak daleko od něj, aby nevěděl, že jsem prošla stíny.

„Keiro?“ zachraptěl, když zaslechl můj krok. Kdybych nechtěla, nevěděl by, že tu jsem, dokud bych nestála přímo u něj.

„Přiznávám, možná jsem ti nemusela dopřát zrovna křeslo, ale nasral jsi mě. A to dost,“ řekla jsem a opřela se lokty o železný stůl, ke kterému byl připoután. „Mohla bych tě mučit dál, mnohem horšími způsoby. Dle mého jsi ale už pochopil, že si se mnou nemáš zahrávat. A že se nemáš pokoušet zabít mého manžela.“

„Promiň,“ vydechl. Vypadal jak bez duše. Oblečení měl potrhané a zkrvavené a na tváři měl mrtvolný výraz.

„Asi tě zajímá, co se bude dít teď, že?“ zeptala jsem se a opřela se o stůl. Ruce jsem si založila na hrudi. „Moc dobře si uvědomuješ, že tě prostě pustit nemůžu. Mohl bys mi tu přísahat, že nikdy nevyzradíš, že jsem tě mučila, ale pochybuju, že tvé slovo za něco stojí. Takže co s tebou, Damiane?“ Moc dobře jsem věděla, co udělám. Trocha teatrálnosti však neuškodí.

„Zabiješ mě?“ zeptal se roztřeseně.

„Mohla bych,“ pokrčila jsem rameny, „ale pak bych musela vyřizovat, kam jsi zmizel, a na to fakt nemám náladu.“ Otočila jsem se zpět k němu a zadívala se mu do očí. Pozvedla jsem ruku a nechala malé pramínky temnoty tancovat okolo prstů. Za to zděšení a překvapení v jeho tváři to fakt stálo. „Řekněme, že jsi měl vážně strašlivou noční můru. Že tě mučila tvá bývalá milenka. Na křesle, které bylo děsivé samo o sobě.“

„Jak to sakra myslíš?“ dostal ze sebe skrz zrychlený dech. Slyšela jsem, jak mu srdce div nevyskočí z hrudi. Místnost plnil jeho strach.

Naklonila jsem k němu ruku s temnotou a on se začal zmítat. Když má ruka dospěla k jeho spánku, přestal. Usnul na můj povel. Já mu vnutila, že všechno, co se tady a v mém pokoji stalo, bylo sen. Jen strašlivá noční můra. „To bychom měli,“ odtáhla jsem od něj svou ruku a temnotou sundala pouta. Následně jsem s ním prošla stíny do jeho githoru a položila ho na postel. Už vypadal klidně, dalo by se říct.

Prošla jsem stíny zpět do mučírny a rozhodla se, že bych to tu měla uklidit. A tak jsem taky udělala. Pomocí temnoty, samozřejmě.

Až poté jsem se rozhodla vrátit do pokoje. To jsem si ale hned rozmyslela, když jsem zaslechla hlas Fiara. Hlas Fiara a Doriana. Avšak to mi nezabránilo, abych odposlouchala.

„Má svá tajemství,“ řekl Dorian, „které nejsi připraven slyšet.“

„Vím, že má tajemství. Říká mi to pokaždý, když nějaký odhalí,“ odvětil Fiar a nezakrýval svůj vztek. „Vždyť ona ho mučila. Mučila svýho milence.“ Bývalýho milence.

„Věř mi, ona dokáže i horší věci,“ odfrkl si Dorian. Radila bych mu, aby se o těch horších věcech nezmiňoval. „Ale tohle udělala kvůli tobě. Damian se tě pokusil zabít a ona to nesnesla. Být tebou bych se nad tím zapřemýšlel.“

„Sakra, já o tom přemýšlel celou noc. To ale na tom nic nemění. Ona ho mučila. Mučila ho na bůhví čem bůhví jak dlouho.“ Ničilo ho to. Dalo se to poznat z jeho hlasu.

„Měl štěstí, že ho nezabila. Nezabila ho kvůli tobě.“ Páni, Dorian mě má více prokouklou, než bych tušila. „Z těch mučírn nikdo nevyšel, a když ano, bylo to po několika dnech a stejně se postarala, aby zemřel.“ Když to říkal, věděl moc dobře, že se teď pravděpodobně postarám, aby zemřel i on. Za to, že to řekl.

„Ona zabíjí? Věděl jsem, že zabila démony, ale to útočili. Co jí udělali ti lidé, který tam odtáhla?“ V hlase měl zoufalství. Odhaloval částečky pravdy, které by ho mohly dovést k té poslední. Že jsem Temný stín.

„Tím, že ti tohle říkám, si v podstatě kopu hrob. Ano, zabíjí. Ale všichni, koho tam odtáhla, si to zasloužili. Možná by si zasloužili i horší osud, ale co já vím, nikdy jsem neměl koule to sledovat.“ Pravda, nikdy se tam neodvážil v době mých hrátek.

Znepokojovalo mě, že se toho tolik Fiar dozvěděl. Sice mě to ušetřilo nějakýho velkýho vysvětlování, přesto mě to znepokojilo. A o to víc mě znepokojoval fakt, že to slyšely aspoň 3 Stíny, které byly v dosahu. Naštěstí byli vázáni mlčenlivostí, pokud jejich úkol nebyl vyloženě odposlouchávat.

„Dokázala by zabít i tebe?“ zeptal se tiše, avšak ne slabě.

„Nevím, čeho všeho je schopná. Možná jsem za to i rád. Ale dokázala by zabít kohokoli blízkého, kdyby věděla, že mu tím uleví od bolesti.“ V tomhle měl pravdu, sama jsem mu to jednou řekla. V bolesti jsem si vyžívala, ale nikoho z rodiny bych trpět nenechala. „Ovšem nevím, jestli by byla schopna zabít tebe. Jestli by tě nechala trpět a věděla, že pořád žiješ, nebo by tě zabila a trpěla ona.“

„Netrpěla by,“ řekl pevně Fiar a byl si svou odpovědi téměř jist. Já jsem si tak jistá nebyla.

A Dorian už vůbec ne, když se tomu uchechtl. „Nebyl bych si tím tak jist, Veličenstvo. Přeci jen, v noci ti zachránila život,“ řekl, než se ozvaly kroky pryč z pokoje.

Postavila jsem se na schodech pod pokojem a prošla stíny na sedačku na větvi. Fajn, očividně nejsem tak odhodlaná s Fiarem mluvit. Zvlášť když se teď dozvěděl další částečky pravdy. Stejně se tomu ale nevyhnu, když za několik hodin přijde oslava našeho příjezdu. Budu ho muset mít furt u sebe, protože právě ta oslava bude nejlepší příležitost pro démony, aby zaútočili.