95. Poslední bitva

994 65 6
                                    

Pohled třetí osoby
Bohové co moment prolomí štít. Mágové, elfové i víly jsou vyčerpaní z jeho udržování a s velkou námahou dokáží čelit démonům, natož bohům.

Kenneth kráčel po hradbách a všem dával slova útěchy. To samé dělal Vendel pod hradbami, jak si všiml.

Vůdci Elendrie a Alisu a králové Magia a Populusu už stáli ve své zbroji připraveni bojovat. Celé rodiny byly připraveny bojovat. Keira však byla už dva dny pryč. A že ona by se zde hodila.

Fiar byl nesvůj. Pravděpodobně kvůli Keiře, ale hlavně i kvůli svému lidu, který se teď na jeho rozkaz skrýval do hradu. Kvůli Keiře z toho důvodu, že bez přestávky bojovala několik dní a poté prostě zmizela.

Bohové prolomili štít.

Hned nato však krajinou projela masivní vlna, která přiměla svět utichnout a všechny zastavit v boji. Byla tak silná, že všechny přinutila couvnout a slabší jedince skácela k zemi.

Nikdo se neopovážil nic říct, natož něco udělat. I bohové a Fetorelé zkameněli. Z jejích tváří se vytratila barva. To ale ze všech tváří, které hleděly jediným směrem. Směrem, odkud vlna vyšla.

Z prázdnoty se začala tvořit temnota. Byla jako bouřkový mrak protnutý fialovými blesky. Mohla být velká jako celý hrad.

Byla to moc. Skutečná moc.

A celá se pomalu hnala na démony. Pohltila je do sebe a oni se ani nepokoušeli bránit. Věděli, že by proti tomuto nic nesvedli.

Temnota se však zastavila s polovinou vojska pohlceného v sobě a vystoupila z ní jediná postava. Kenneth málem padl na kolena, když spatřil, jak Temný stín vyrovnaným krokem kráčí vojskem démonům.

Působila jako bohyně.

Poté se ale zastavila.

„No,“ mlaskla zamyšleně, „trochu jsem povýšila.“ S tím se temnota svalila na celé vojsko a polovina popadala k zemi.

A Kenneth nechápal, proč ta polovina zůstala živá.

Pohled Keiry
Vlézt démonům do hlavy a zbavit je područí Fetorelů bylo snazší, než bych si kdy mohla myslet. Nepocítila jsem ani náznak vyčerpání, naopak jen moc. Všichni démoni by zemřeli, kdyby mi temnota nepošeptala, že to není jejich vůle. Ale některých vůle to byla. Přesněji to byla vůle celé poloviny.

Pohlédla jsem k hradbám, svému vojsku a svému manželovi. Mírné pokývnutí, které jsem jim věnovala, stačilo k tomu, aby vyjeli z hradeb proti zbývajícím démonům. Rewretovy draci, orli a wyverni se vrhli proti zbylým drakům a já svůj pohled přesměrovala k Fetorelům. A bohům vedle nich. Ti však v momentu zmizeli – zbabělci.

Prošla jsem stíny přímo k Fetorelům a pohlédla na ně. Pohlédla na Lindröna a zbavila ho nadvlády jeho otce. Ihned padl k zemi.

„Je tohle ta moc, kterou jsi hledal, Renönine?“ zeptala jsem se s klidem v hlase.

„Získala jsi ji,“ odvětil s mírným uznáním.

„Ano, a že to nebylo jednoduché,“ řekla jsem. „Sice jsem neměla v plánu zabíjet členy své rodiny, ale nemůžu riskovat. Vím, že byste zkusili všechny povraždit znovu, když bych vás nechala jít. Takže přijměte tuhle rychlou smrt,“ řekla jsem, než jsem je proměnila v pouhou mlhu. Nezbylo z nich nic. A Lindrön teď bude muset být král Morsu.

Nechala jsem ho tam ležet a otočila se k probíhající bitvě. Byl to vyrovnaný boj, možná jsme i vyhrávali. A můj manžel – ten pravý – vedl vojsko. Musela jsem se nad tím pousmát.

Někdo si za mnou odkašlal.

Dala jsem si načas, než jsem se otočila na zbylé bohy včetně Teorathsana. Ten nebyl zrovna potěšen, když jsem z prostoru mezi realitami vytáhla svůj zlatý meč. Jeho bývalé vlastnictví. „Kdo chce první?“ zeptala jsem se sladce.

Vrhli se po mně s meči i světlem, avšak ani jedno nemělo šanci proti mému temnému štítu.

První padl Nox, kterého následovalo jeho dvojče Turinal. Jejich meče se s jejich smrtí rozpadly na prach. Následovala je Riothel.

„Jaké to je, když bůh smrti zemře?“ prohodila jsem, když zlatý meč prostoupil Diuwovu hruď. I jeho meč se ihned rozpadl.

Zůstali jsme proti sobě stát jen já a Teorathsan. Jeho štít z jasného světla byl jen chabou náhražkou toho mého z temnoty.

„Celkem sis polepšila,“ prohodil, aby nabral čas.

„Ptal ses mě, co tedy jsem, když ne mince,“ řekla jsem. „Doufám, že si mou odpověď pamatuješ.“

„Jak bych mohl zapomenout?“ sladce se usmál. Pochopil, že už osudu neunikne.

„Ráda bych ti řekla, že v tom není nic osobního, ale zabil jsi Hertiu. Taky ses proti jejich vůli vyspal s několika dívkami a ponechal jim dítě. A já tě osobně nenávidím, takže ti to asi neřeknu,“ přešla jsem až k němu a zlatým mečem pohodila v ruce. „Tímto je meč opět tvůj,“ řekla jsem, když jsem mu ním probodla hruď.

Pohled třetí osoby
Fiar zabil posledního démona, než se rozeběhl na pahorek za Keirou. Když se však dostal nahoru, zastavil se.

Keira klečela na zemi a hleděla k zemi. Přehlížela těla bohů za sebou. Temný plášť jí zmizel, takže mohl spatřit její tvář. Usmívala se. Nebylo to zvrhlé pobavení z něčí smrti, ale hrdý úsměv. Úsměv díky tomu, že vyhráli válku.

Poté se začala smát. Smála se hlasitě a byla šťástná. Opravdu byla šťastná a smála se pořád dokola. Dokonce si lehla na zem a smála se s pohledem upřeným na nebe. Vyhráli válku a ona si ten pocit užívala.

Byl to ten nejkrásnější zvuk, jaký Fiar kdy slyšel.

A poté se rozplynula na částice temnoty, které následně zmizely jako ona.

KŘÍŽENEC Světla a TemnotyKde žijí příběhy. Začni objevovat