KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

60. Elorh

Kupodivu při mém dopadu nespustila žádná past, zato zde byla tma jak v pytli. Ano, démoni světlo nepotřebují, proč by si tu svítili? Naštěstí pro mě, můj zrak byl zlepšen i ze strany elfů.

Kráčela jsem po kluzkých kamenech porostlými všemožnými lišejníky a mířila přímo k železným dveřím na druhé straně chodby. Jediné světlo zde tvořily mé dýky, přestože byly dost ztlumené.

Došla jsem až ke dveřím a přesně ty byly můj první problém. Železo. Věc, která brání magii a aspektům. Ovšem ten kámen vedle ne.

Prošla jsem rozbořenou stěnou a naskytl se mi pohled na svázaného a uspaného Egnara, Fiar však nikde. Místo něho tu byl kouř. Kouř z velux somnum. Než jsem stihla zmizet, ležela jsem spící na zemi.

První věc, kterou jsem ucítila, když jsem se probrala, byly železné řetězy kolem mého těla. První věc, kterou jsem uslyšela, když se mi zbystřily smysly, byl smích démonů v mém okolí. První věc, kterou jsem uviděla, když jsem otevřela oči, byl Fiar svázán naproti mně a Egnar v pozadí.

„Tady už je někdo vzhůru,“ zavrněl jeden z démonů. „Možná bychom toho měli využít, než se probudí tvůj manžel.“

„Víte, má kříženecká maličkost se dost rychle vypořádá s jakoukoli látkou. Možná byste příště měli trochu velux somnum přidat,“ doporučila jsem s drzým úsměvem.

Démon ke mně přistoupil a uchopil mou bradu do rukou, čímž mě přiměl hledět na jeho zjizvenou, přesto nádhernou mladou tvář. „Budeš dělat, co ti řeknem, nebo tvůj manžel by mohl utrpět pár nehezkých ran.“

„Dovoluji si nesouhlasit. Ty rány mu stejně vyléčím,“ pokrčila jsem rameny a jeho ruku na mé bradě odstrčila. V očích měl jen překvapení, než mu jeho dýka projela břichem. Naklonila jsem se k jeho uchu a zašeptala: „Bojíte se mé moci, přitom nevíte, co dokážu bez ní.“ Vytáhla jsem dýku a s ní se na zem vyvalila jeho střeva. Tělo jsem odhodila na stranu a podívala se na zbytek démonů, kteří chvíli vyjeveně hleděli, však hned nato si vytvořili temné dýky a meče.

Shodila jsem ze sebe zbytek řetězů a postavila se na nohy. Na ten výcvik v I'Nithijských horách nikdy nezapomenu. Zvlášť na ty části, kdy jsem se musela neslyšně dostat z jakéhokoli spoutání, ještě neslyšněji se dostat pryč a potom se v mrazu vrátit do svého pokoje. A to jsem měla pouze temnotu, kterou jsem použít ani nesměla.

„Nemyslete si, že nevím, že chcete odhadnout mou pravou moc. Asi vás ale zklamu. Dokážu vás sejmout i bez ní,“ koutek úst se mi zkřivil do úšklebku, což pro ně byl rozkaz k útoku.

S jedinou dýkou v ruce jsem se vyhnula všem jejich útokům a moment nato už na zemi leželi 2 démoni. Zbylí 4 si ani neťukli, když jsem jim postupně prořízla hrdla.

„Právě jsi zabila 6 démonů, mocných démonů, do 10 sekund. Do 10 sekund by to nedal ani sebelíp vycvičený elf. Co jsi sakra zač?“ zeptal se roztřeseně Egnar z druhé strany místnosti.

S elegancí kočičí šelmy jsem dokráčela až k němu a klekla si před jeho maličkost. „Řekněme, že jsou jistá tajemství, pro které je lepší, když tajemstvími zůstanou,“ promluvila jsem hlasem, ve kterém nebyla stopa lidskosti. Pouze chlad, s kterým jsem zabila ty démony. Někdo bude muset z mého obleku umýt jejich krev. Temně rudou krev.

Hleděl mi do očí a v jeho indigových jsem postřehla i náznak strachu. To bylo poprvé, kdy se v jeho očích něco takového objevilo. A nepokoušel se ho skrýt, když jsem si pohodila dýkou v ruce s mírným úsměvem. Ať čekal cokoli, dost ho překvapilo, když jsem dýkou přesekla řetězy, které ho svazovaly. Musím uznat, ta dýka je pěkně ostrá.