KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

86. Konečné usmíření

Už to byl týden a čtyři dny, co Fiar nevylezl z komnaty. Posílala jsem mu tam skrze stíny jídlo, ale nevím, jestli ho snědl.

Už zapadalo slunce a já byla dávno v noční košili, když dovnitř vtrhla Lillian. „Běž za ním.“

Nepřekvapilo mě, že mi přišla říct jen tohle. „Byla jsem u něj dvakrát a neúspěšně. Pochybuju, že potřetí se něco změní,“ odvětila jsem. „A navíc už jsem připravená na spánek.“

„Pakuj za ním,“ zavrčela.

Povzdechla jsem si a vstala z postele. V šatníku jsem ze sebe shodila noční košili a jen si navlékla černé šaty do půli stehen. Stejně budu za chvíli zpátky.

Vyšla jsem na prázdnou chodbu a bosa po modrých kobercích došla až k jeho komnatě. Bez zaťukani jsem vtrhla dovnitř.

Stál ve své ložnici a holou hruď mu pokrývaly kapičky potu. Vzkaz ode mě ležel na stole.

Zavřela jsem za sebou dveře a z předpokoje došla až skoro k němu. Pořád jsem si ale udržovala úctyhodnou vzdálenost, přeci jen zjistil, že jsem mu zabila bratra a stovky obyvatelů Magia. Bylo špatný nápad sem vůbec chodit.

„Je to pravda?“ zeptal se nicneříkajícím tónem. Pravděpodobně to byla první slova, která za tu dobu vyřkl.

Nic jsem mu na to neodpověděla a jen zrušila iluzi, která zakrývala mé tetování na levém předloktí. Jestli ho to překvapilo, nedal to najevo. Koneckonců tušil, že jsem Temný stín. Přesto se na něm ten vzkaz podepsal - v jisté míře.

„Přísahal jsi, že když uvidíš Temný stín, zabiješ ji. Takže do toho,“ řekla jsem klidně. Jestli mě má někdo zabít, ať je to on. Jen on si zaslouží tu čest.

Otočil se na mě a ve tváři se mu zračilo překvapení. „Nezabiju tě,“ pronesl až děsivě klidně. Trochu jsem sebou pod silou jeho pohledu cukla, až jsem málem narazila do zdi za mnou.

„Tak to udělám sama,“ temnotou jsem si přitáhla do ruky dýku z jeho opasku, ale než jsem ji stihla zabodnout do svého hrudníku, Fiar mi ji vyrazil z ruky a natiskl mě na zeď.

„Nebudeš se zabíjet,“ zašeptal mi výhružně do ucha. Ač jsem tomu nemohla uvěřit, trochu jsem v jeho blízkosti znejistila. Ani nemluvím o tom přerývavém dechu. Je tohle strach?

Pohlédl mi do očí a já se v těch jeho opět začala topit. Modré studánky s tou nejjasnější vodou, která tě rychle smete a utopí. Já jsem od utopení nebyla daleko. A to už dlouhou dobu.

Vtom spojil naše rty.

Nic jsem nedělala, jen jsem na něj vyjeveně hleděla. On mě políbil po tomhle zjištění? Kdyby se něco podobného stalo mně, ten člověk by už byl mrtvý.

Trochu se oddálil a znovu mi pohlédl do očí. Nevěděla jsem, co si myslet, a asi jsem myslet úplně přestala, když jsem mu rukama zajela na týl a přitáhla si ho zpátky k sobě.

Jeho rty byly sladké a jemné, jak jsem si je pamatovala, a on byl něžný, jako bych se mu měla každou chvíli rozplynout. Když jsem jemně pootevřela rty, Fiar na mě zaútočil svým jazykem. Teď to byl boj o nadvládu a on jasně vyhrával. Ve všem vyhrával a mě to neuvěřitelně štvalo.

Jedna jeho ruka sjela po mém pasu až ke kolenu a mou nohu si zvedl k bokům. Začal mě líbat prudčeji a já nezůstávala pozadu. Poté přirazil přesně tam, kde jsem ho potřebovala, a vyklouzl mi tichý vzdych, když jsem přes látku jeho kalhot ucítila jeho ztopořené mužství.

Trochu jsem vyskočila a nohy mu obmotala kolem pasu. Začaly se mi v podbřišku hemžit motýlci. Rukama mě přidržoval za má stehna a prsty je jemně hladil.