KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

64. Enderijské vodopády

Po dlouhých dnech na lodi jsme se dostali do Elendrie, přesněji do Enderie. Opět zde na nás čekali orli - bohužel ne Saxum -, na kterých jsme doletěli do skalního města, Mehegeru, přímo v Enderijských vodopádech. Meheger nebylo zrovna největší město, zato dost luxusní.

Ubytovali nás v jedné skále, kde jsme měli celý apartmán pro sebe. Kamenné stěny byly chladné, ale teplo zde tvořil oheň v kamnech. Postel byla vystlaná kožešinami a teplými přikrývkami. Celou podlahu pokrýval teplý koberec. Ve velkých oknech měli dokonalý výhled na léčivou vodu vodopádů a na nádheru, kterou tvořily.

„Přiznám, v Enderii jsem nikdy nebyl, ale dost toho lituju," řekl Fiar, když se rozhlížel po teplých proudech vodopádů. Mé noční plížení z pokoje bude mít účel pouze v horké koupeli v okolním mrazu, přestože zítra večer už míříme do Stella Lux.

„Já tu byla párkrát, ale je to dost dávno." Nedokázala jsem sem vkročit. Ne po tom, co se stalo v I'Nithijských horách. Sakra, ta vzpomínka mě hodně dostala. A to jsem si dávala takovou práci, abych na ni zapomněla.

„Asi mi neřekneš důvod, proč ses sem nevrátila."

Vědoucně jsem se na něj usmála a odešla do kuchyně s jídlem, které nám zde ponechali. Ukrojila jsem si krajíc chleba a ani se nenamáhala ho ničím ozdobit. Moc dobře jsem si pamatovala chuť toho úchvatného pečiva, které jakýkoli dochucení spíše zkazí.

„Suchej chleba?" podezíravě si mě měřil Fiar, který očividně taky dostal na něco chuť.

„Suchej chleba," hodila jsem mu druhý krajíc a on ho bez sebemenších problémů chytil do jedné ruky. Až když si však kousl, pochopil. Ten výraz plný slasti z té výborné chuti o tom dost vypovídal. Vyskočila jsem na kuchyňský ostrůvek a dojídala zbytky svého krajíce.

„Co máš dneska v plánu?" zeptal se Fiar, když i on dojedl svůj krajíc.

„Měla bych mít něco v plánu?" nadzvedla jsem obočí.

On přistoupil ke mně a rukama se opřel o ostrůvek. Teď jsem mu konečně mohla koukat přímo do očí, aniž bych musela nějak hýbat hlavou. „Mohli bychom ho strávit spolu," ušklíbl se a stoupl si mezi mé nohy.

„To už ti schází přítomnost tvých dvorních dam, které sotva odolávají tvému pohledu, v tvé posteli? Nečekala jsem, že vydržíš tak dlouho," uchechtla jsem se. „Navíc, dny spolu trávíme pořád a pochybuju, že se to jen tak změní," dodala jsem.

„Ty dvorní dámy jsou to poslední, na co bych myslel," namítal. Nelhal. Tep jeho srdce se nezměnil ani o píď a v očích mu žádná lež nehrála. Že by se možná změnil?

„A co teda moří tvou mysl, když ne úchvatné dvorní dámy, které na tebe čekají v hradu?"

„Víš, je jedna královnička, úchvatnější a nádhernější než všechny dvorní dámy, která se mi nedávno vrátila do života a převrátila mi svět vzhůru nohama," řekl tónem, kterým by ostatní dvorní dámy dostal do kolen.

„Na takovýhle řečičky by tě užilo," odfrkla jsem si s mírným úsměvem.

„Ta královnička je tak inteligentní a mocná, že by dokázala svět převrátit vzhůru nohama všem. A nemusela by se přitom tolik namáhat," pokračoval se svými komplimenty.

„Tím se mě snažíš podplatit?" nadzvedla jsem obočí a nedokázala skrýt úsměv na mé tváři.

„Ta královnička je dokonce tak chytrá, že mě dokáže odhadnout po pár větách." Teď už jsem smích vážně nedokázala skrýt, natož ruměnce na mých tvářích. „A krom toho vypadá ještě nádherněji, když se od srdce usmívá," dodal.