KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

29. Víno červené

Vrazila jsem do své komnaty a zabouchla za sebou dveře. V pokoji teď byla i Leona a horlivě o něčem debatovala s Hertiou ve společenské místnosti nad sklenkou vína. Jak překvapivé. Mého příchodu si ale naštěstí ani jedna nevšimla.

Svezla jsem se do křesla, na nic nečekala a dýku si zabodla do stehna. Jen jsem sebou trochu cukla, ale vztek začal odcházet stejně rychle jako krev z mé nohy. A to jsem se obloukem vyhnula tepně.

Dýku jsem vytáhla a otřela ji do nezakrvácené části kalhot. A že krev teď byla pomalu všude. Na noze, na křesle a hlavně na podlaze.

Zajímavý způsob, jak se zbavit vzteku, já vím, ale vybít si ho na sobě je občas jednodušší. Navíc jsem většinou naštvaná právě na sebe, takže ještě větší důvod tuhle taktiku použít. Už je na mém těle dost jizev od bodné rány, avšak drtivou většinu jsem si zasadila sama.

Rána se po chvíli začala zacelovat, ať už díky temnotě nebo světlu, a já se mohla vrhnout do úklidu tohohle bordelu.

Vstala jsem z křesla a s mírně kulhavou chůzí, která po chvíli už byla normální, se dostala až do předpokoje. Plánovala jsem jít dál, ale zastavily mě rozporuplné pohledy holek. Leonin byl plný zděšení, ale Hertia se málem začala smát. Samozřejmě, že o mé taktice na zbavení vzteku věděla, sledovala mě pořád. Přesto toho ale i dost nevěděla.

„Taky ses polila vínem?“ zeptala se nakonec. Aha, proto ten pohled. Ona si jen užívala zásoby mého minibaru.

„Jak jako taky?“ ozvala se Leon a přesměrovala svůj pohled na Hertiu, která po sobě začala lít víno ze skleničky. To mají tak silný vína? I když po naší společné noci strávené se zdejším alkoholem bych se nedivila.

Využila jsem jejich nepozornosti a vypařila se do koupelny. Pustila jsem vodu a stejnou taktikou, jakou jsem se zbavovala krve z okna, jsem se zbavila i té ze země a křesla. Z křesla to bylo o něco složitější, ale povedlo se.

Rozhodla jsem se, že by nebylo od věci se převlíct. Nepotřebuju chodit s „vínem“ na kalhotech.

Úplně jsem se vykašlala na nějaký styl a popadla volné černé kraťasy a bílé, také úplně volné, triko, které mi končilo skoro pod zadkem. Typické oblečení Populusu. Balila jsem si to vůbec?

Odešla jsem s tím do koupelny, opláchla se studenou vodou a navlékla to na sebe. Vlasy jsem si rozpustila, ale po chvíli, co mi začaly překážet, je sepla do polorozpadlýho drdolu. Kruhy pod očima můj vzhled podtrhly. A přesně takhle, milí vážení, vypadá budoucí královna.

Vyšla jsem z koupelny, ale když jsem nahlídla do společenské místnosti, holky byly fuč. Jediné, co po nich zbylo, byla načnutá třetí láhev vína, dvě skleničky a vzkaz na stolku, který říkal: „Procházku jsme šly.“ No, asi se s tím alkoholem v krvi nedostanou daleko... Počkat, Hertia a procházka?! Jako vetřelec Hertia, o které nikdo neví a parazituje tu? Její problém.

Zmačkala jsem papír a trochu tu po nich uklidila. Moje služka si totiž změnila postavení bez mého vědomí.

Vrátila jsem se do ložnice a po žebříku vystoupala do mezipatra. Z čiré nudy jsem si nalila menšího panáka vodky a kopla ho do sebe. Alkohol tu mají vážně dobrý. Není divu, že jsme to tu noc přehnaly... Hlavně Hertia.

Moc jsem nevnímala okolí a rozvalovala se po pohovce s láhví vodky v ruce. Pět dní na hradě ze mě udělaly alkoholika. Co ze mě bude, až nastane svatba? Přeženu to tolik, že se ze mě stane milující manželka? Pff, spíš Fiarova noční můra.

Najednou se ze společenské místnosti ozvala rána a následný smích. To už se holky vrátily? Jak dlouho tu vlastně ležím? Po natočení hlavy k oknu jsem zjistila, že už je odpoledne. Nevadí, stejně jsem o oběd nestála.

Položila jsem láhev na zem vedle pohovky a líným tempem se zvedla. Jestli se dolů dostanu bez pádu, tak to bude jen z boží milosti. A vzhledem k tomu, že jediný bůh, který je ke mně nakloněn, je ožralá Hertia, silně o boží milosti pochybuju.

Dostala jsem se až k žebříku, a když jsem po něm chtěla slézt, zakopla jsem o zábradlí, které bylo proti mně ve skutečnosti. Samozřejmě jsem se teda zřítila k zemi a dopad na záda vážně příjemný nebyl. Ale aspoň to nebylo na hlavu, to by byl chabý konec Temného stínu.

I proti své nechuti ze vstávání jsem se dostala na nohy a opřela se o pelest své postele. Už jsem si chtěla lehnout, ale vzpomněla jsem si na důvod svého vstávání, následného pádu a dalšího vstávání.

Líným tempem jsem se vydala z ložnice a netrefila do dveří. Kolik jsem toho vypila? S menší ránou do hlavy o rám jsem trochu zavrávorala, ale bolest hned přešla. I pitomá komnata mi uštědří víc ran než Kenneth.

Na druhý pokus jsem se ale z ložnice dostala a z předpokoje zamířila do společenské místnosti. Rázem jsem úplně vystřízlivěla. To si temnota dala načas... Nebo to bylo světlo? Ne, určitě to byla temnota.

V místnosti se náramně bavili Kenneth, Vendel a naše velectěné princátko. Obočí mi vyletělo až k nebesům a nechápavý výraz jsem se nesnažila skrýt. „Co tady sakra děláte? A jak jste se sem vůbec dostali?“ prskla jsem po nich a oni si mě až teď všimli. Přesně v tenhle moment jsem nasadila svůj kamenný, spíš naštvaný pohled.

„Fiarův kulečník se rozbil a... máme klíče,“ odpověděl Vendel a společně s ostatními se mírně uchechtl nad mým zjevem. Chodící mrtvolu asi taky jen tak nepotkají.

„To jako na celým hradě není k dispozici ani jeden jediný kulečník, který byste mohli použít místo mýho?“ nadzvedla jsem jedno obočí.

„Tvůj byl nejblíž,“ uchechtl se Kenneth.

„Co to máš na sobě?“ promluvil poprvé Fiar a už poněkolikáté si mě celou přejel pohledem. Nedokázala jsem říct, co ten pohled znamenal.

„Výsosti, sám jste mi nařídil, že šaty jen mimo své komnaty. V nich si můžu chodit podle libosti, jak jste sám říkal. To snad nesnesete pohled na mou maličkost, když má na sobě cokoli jiného?“ pomalu jsem přešla až k němu a podívala se mu zhluboka do očí. „Pořád se vám šaty neokoukaly? Zdejší dvorní dámy nosí pouze šaty a dle mého s nimi trávíte dost času. Takže, prosím, můj vzhled v mé komnatě neřešte.“ Určitě jsem pořád nevystřízlivěla.

Fiar byl až nebezpečně blízko a probodával mě těma svýma nádhernýma očima. Já mu vražedný pohled oplácela, ale určitě nebyl tolik účinný jako normálně.

„Máš pravdu, šaty se mi už trochu okoukávají,“ sklonil se k mému uchu a mě polechtal na krku jeho horký dech, „proto taky většina dvorních dam v mé přítomnosti oděv shazují.“ Trochu jsem natočila hlavu a naše pohledy se opět sešly. Na tváři mu hrál úšklebek a vyčkával na mou odpověď.

„Pro vaši smůlu, Výsosti, já dvorní dáma nejsem,“ odvětila jsem mu, jak pevně jsem jen dokázala, ale jeho blízkost mi to dost ztěžovala.

„Ale na jak dlouho?“ No, devět dní... Panebože, já už si ho za devět dní beru! Možná se vykašlu na vraždu jeho a zakroutím krkem sobě...