KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

15. Napadení

Jela jsem na své černé klisně s Hertiou před sebou a věcma Temného stínu v sedlové brašně. Nemám nejmenší tušení, jak se mi to tam podařilo narvat, zvlášť když plášť zabere hodně místa, ale podařilo se. Teda až na tyč a meč, ale to pochopitelně nenarvu do malé brašny. Některé dýky jsem měla na sobě, například ty pod košilí nebo v botech, ale zbytek jsem dokázala zabalit. Jsem šikovná.

Jeli jsme úplně ve stejném sestavení jako vždy. Kenneth s Vendelem nijak nenaráželi na dnešní ráno a já se k tomu taky nechtěla vracet. Na druhou stranu, zachránila jsem 2 životy! Sebeovládání není má slabá stránka.

„Kam jedem teď?“ zeptal se Dorian směrem ke klukům před námi a ti si vyměnili nicneříkající pohledy.

„Teď pojedeme 4 dny do Magnificentie, přejedeme několik menších vesnic a když to vyjde, možná se vyspíme v teple,“ informoval nás Vendel, čiže ten klidnější z jejich dua.

„Máte nějakou mapu?“ zeptala jsem se naopak já a všichni se ke mně otočili.

„A ty se v mapách snad vyznáš?“ optal se na oplátku Kenneth. Ne hele, nevyznám. Já jsem totiž po celým západě cestovala jen pomocí instinku a orientačního smyslu. Žádná mapa v tom určitě neměla prsty.

„Ano, Kennethe, v mapách se vyznám. Máte teda nějakou?“ Protože by bylo celkem blbý, kdyby neměli. Když už se mám do Magnificentie dostat, tak živá a zdravá, prosím.

„Ne, cestu známe nazpaměť. Už jsme ji jeli,“ odpověděl bez nejmenší známky ironie a já hlasitě polkla. Při další zastávce sepíšu dopis na rozloučenou.

***

3 dny. 3 dny plné bolavého zadku z jízdy a nekonečných poznámkách Vendela s Kennethem. To je to baví?

Pro dnešek už jízda skončila a jelikož v nejbližším okolí nebyla žádná vesnice, museli jsme se utábořit. Vzhledem k mému dřívějšímu příbytku na stromě mi to problém nedělalo a Dorianovi taky moc ne. Zato stráže nebyly moc spokojení a Vendel s Kennethem to měli půl na půl.

Svou klisnu, kterou jsem pojmenovala Shadow, příhodně, jsem přivázala ke stromu kousek dál k ostatním koním. Ona ale jasně vynikala.

Hertia mezitím vybrala místo, kde to dnešní noc ukotvíme a bránila ho se vším všudy. Až když jsem přišla blíž, pochopila jsem. To místo totiž bylo zarostlé mechem, čímž tvořilo pocit měkké postele. To, že oheň rozdělali kousek od nás, tvořilo z toho místa mnohem lepší útočiště.

Vendel po mně hodil deku z druhé strany ohniště a dál se věnoval svýmu. Odepnula jsem si svůj plášť, na který jsem si následně lehla a tou dekou se přikryla. Nemám v plánu jít spát pozdě, zítra nás ještě čeká celý den jízdy a já neplánuju v polovině omdlít. Hertia na tom asi byla stejně, ale ona je liška, do hlavy jí úplně nevidím. I když bych mohla...

Po nějaké době poslouchání zajímavých rozhovorů a několika zvídavých pohledů směrem ke mně jsem konečně usnula.

Můj spánek však netrval moc dlouho, protože mě probudila známá energie, která byla cítit v okolí. Energie temnoty. Démoni.

Co mám dělat? Nemůžu je vzbudit, ptali by se, jak to vím a já jim nemůžu prostě říct, že jsem to vycítila kvůli temnotě, která ve mně dřímá.

Hertia to také cítila, protože byla se mnou jediná vzhůru.

Lesem začala pomalu proudit mlha temnoty, u které jsem dokázala poznat, že je jedovatá. Takovou mlhu mě matka naučila vytvořil, ale je to dost složité a většina démonů se při tvoření rychle vyčerpá. To by mohla být naše výhoda.