KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

31. Východ slunce

Probudila jsem se... opět na kulečníku. S kocovinou jako prase, nečekaně. Tentokrát jsem ale na kulečníku nebyla sama, Kenneth, který byl z nějakého důvodu bez košile, mě objímal a já byla na něho až moc namáčklá. Naštěstí pořád dřímal, ale to všichni, doufám. Nevyšlo ještě ani slunce. Kde jsou vlastně Leona s Hertiou?

Opatrně jsem ze sebe sundala Kennethovy ruce a odtáhla se od něj. Pomalu se zvedla do sedu a hned toho litovala, když se mi zatočila hlava a já sebou málem flákla o zem.

Takže jsem si zpátky lehla a chvíli koukala do stropu. Co se sakra včera dělo? Prozradila jsem něco, co nepatřilo světlu světa? Provedla jsem něco, čeho bych teď litovala?

Nakonec jsem se opět pokusila dostat do sedu, ale hned, jak se tak stalo, až moc zpomaleně jsem začala padat z kulečníku.

Dopad ale nepřišel, protože mě zachytily dvě svalnaté paže. „Opatrně, prcku,“ zašeptal ke mně Fiar a postavil mě na nohy. Ve chvíli, co tak udělal, už jsem se znovu řítila k zemi, ale i tentokrát můj pád zastavil.

„Neříkejte mi prcku, Výsosti. Jsem jen o pár cenťáků menší,“ ucedila jsem otráveně a snažila se dostat z jeho sevření. Klidně ať spadnu, do své ložnice se zvládnu i doplazit.

„Pořád ale menší, prcku,“ sevřel mě pevněji a vykročil se mnou z místnosti. Když už jsem viděla tu svou pohodlnou postel, Fiar zahnul doleva a dveřmi z komnaty se mnou vyšel ven.

„Co to jako děláte?“ prskla jsem po něm, když jsme začali postupovat chodbou. „Navíc, právě jsem z pokoje odešla bez šatů,“ podotkla jsem a mírně se ušklíbla. Na zvracení mi nebylo, naštěstí, ale blbě mi bylo brutálně.

Shlédl ke mně s drobným úsměvem. „No, ještě z tebe to oblečení můžu strhat. Jako nahá taky můžeš opustit komnatu, nebo že bych se spletl?“ Chci ho zabít čím dál víc.

„Chci do pokoje a chci se vyspat. Takže, když už mi je oboje odepřeno, kam mě jako táhnete?“ zeptala jsem se, když jsme začali stoupat po schodech. Pořád mě musel pevně držet, což mi nebylo extra příjemné, ale bez jeho pomoci bych hned hodila hubu. Navíc si moje tělo jeho dotek podezřele užívalo.

„Chci ti něco ukázat,“ bylo to poslední, co řekl, než nastalo hrobové ticho. Hrad pořád spal, a když už byl někdo vzhůru, byly to stráže nebo služebnictvo. Nikdo, kdo by si troufal něco říct.

Když jsme se dostali na dlouhou chodbu, která byla někde v mansardové střeše, bez stráží a dost neudržovaná, už jsem to nevydržela. „Fajn, teď už zvládnu jít sama. Můžete mě pustit,“ snažila jsem se opět dostat z jeho sevření, ale on ho jen zpevnil. A to jsem si myslela, že už to víc nejde.

„Když tě pustím, hned spadneš,“ varoval mě, jako kdybych to nevěděla.

„Kéž by,“ odfrkla jsem si. On ale vážně sundal ruce z mého pasu a já bych vážně spadla k zemi, kdybych se nechytla jedné krabice, která se zde nacházela.

„Skvělý, udržela ses, gratuluju. A teď pojď, musíme to stihnout,“ poručil a sám se vydal do dáli tou temnou chodbou. Skoro bych ho neviděla, kdybych neměla o něco lepší zrak a neviděla líp i ve tmě. Jak ale viděl on, to mi zůstávalo tajemstvím. Nebo neviděl, ale zná to tu nazpaměť. „Pohni!“ zařval na mě a já se teda líným tempem vydala za ním.

„Kam to sakra jdeme? A ještě tam musíme být v nějaký čas? To jste si vážně vybral den,“ povzdechla jsem si a srovnala s ním tempo. On mě jen probodl pohledem, ale dál se k tomu nevyjadřoval.

Najednou jsme zastavili a on vypadal, že nad něčím přemýšlí. Než se teda podíval na mě. „Rozsviť,“ přikázal mi.

„Nebudu plýtvat své schopnosti jen kvůli tomu, že jste se uráčil mě vzít do temné chodby v tak nekřesťanskou hodinu zrovna po tom, co jsme se v noci zlili do němoty. Takže, pardon, světlo si obstarejte sám,“ řekla jsem mu jasně a založila si ruce na hrudi. On jen lusknul a na ruce se mu objevil plamen. To mě trochu vyděsilo, ale jemu na tváři hrál jen úšklebek. Přestože se mu pálila kůže, jemu to očividně nevadilo nebo to necítil.