KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

6. Vhodné informace

Probudila mě příjemná vůně a ze zvědavosti jsem otevřela oči. Damian už vedle mě neležel, naopak ke mně nesl snídani.

S vyhrnutou dekou přes sebe jsem se posunula do sedu a Damian mi položil tác s jídlem na klín. Míchaná vajíčka a čerstvý chléb. Pořádné jídlo jsem neměla snad měsíc. Přesněji 3 týdny.

„Jak jsi se vyspala?“ políbil mě do vlasů a posadil se vedle mě. On už byl oblečený a to bylo dobře, protože by mě jinak vábilo pokušení. Otázkou je, jestli ono pokušení momentálně nevábilo jeho.

„Až podezřele dobře,“ usmála jsem se na něj a pustila se do toho výborného jídla. Včerejší noc mě donutila dočasně zapomenout na to, co mě brzo čeká a to bylo dobře. Neměla bych na to myslet, dokud to nebude vyloženě nutné.

„Ještě aby ne, už je skoro poledne,“ řekl s mírným uchechtnutím a já mně vyletělo obočí. Takhle dlouho jsem nevstávala... ani nepamatuju.

Snídani jsem dojedla celkem rychle a dřevěný tác s prázdným dřevěným talířem přesunula k němu.

Vylezla jsem z postele a neobtěžovala jsem se už nijak zakrýt. Neměla jsem se za co stydět a nahou mě už nesčetněkrát viděl.

Nasadila jsem si své spodní upnuté kraťásky a přes ně přetáhla své černé kalhoty. V oblasti poprsí jsem znovu obvázala tu látku a přes to navlékla černou košili, která byla v pase pružná, jinak úplně volná.

Když jsem se otočila zpět k němu, celou si mě prohlížel. „Co je?“

„Jen jsi mi nikdy neřekla o tom tetování, které máš po celých zádech. A o značce Temného stínu, kterou máš na předloktí, ani nemluvím.“

„Sama nevím, co to tetování na zádech znamená. Je dědičný, mám ho po matce. A ta značka na předloktí... Na nedávném výletu jsem potkala skupinu zastánců Temného stínu. Nabídli mi pohodlí, jídlo a pití, ale musela jsem si to nechat vytetovat. Nic to není, brzo se toho zbavím.“ Teda doufám. Nehodlám jet do Magnificentie se svou značkou na ruce.

„Táta tě té značky klidně zbaví, taky ovládá světlo a pochybuju, že by byl tvůj táta nadšený, kdybys mu tu značku ukázala.“ V tom měl pravdu. Při tomhle kontextu by mě asi zabil, ale když zná pravdu...

„Tak za ním potom zajdu. Teď ale už musím jít, večer se kdyžtak uvidíme,“ mrkla jsem na něj a odemknula dveře.

„To doufám,“ odvětil, než jsem za sebou zavřela dveře. Vydala jsem se do svého příbytku a po cestě mě zdravilo mnoho elfů, o kterých jsem ani netušila, že existují.

V mém příbytku kupodivu nikdo nebyl, jen na mé posteli přibylo několik papírů. Papírů s informacemi o členech královské rodiny a Magnificentii obecně. Někdo byl dost štědrý a nepochybuji, že ten někdo byl Dorian.

Všechny papíry jsem si do detailu pročetla a zapamatovala si skoro vše.

To nejdůležitější ale byly informace o mém budoucím manželovi. Fiar je celým jménem Fiar Elias Eris Deepsoul a je mu 23, čiže o 4 roky více než mně. Svou magii ovládá dokonale a je nejvíce spojen s živlem vzduchu. Ovšem jiné živly a druhy magie mu problém nedělají. Problém mu nedělá ani boj bez schopností, protože byli všichni 3 sourozenci od mládí trénováni. Princ George tím pádem musel být jen v šoku. Taky je to prý sukničkář, nečekaně.

Ti jeho kámoši, kteří mu pomáhali v jeho pokusech mě zabít a jejichž jména jsem už dávno stihla zapomenout, se jmenují Vendel Tiotraff a Kenneth Geethorn a také jim je 23 let. Oba jsou zároveň jeho osobní strážci a Vendela živel je země, zatímco Kennetha oheň. I oni umí dokonale bojovat.

Lillian Beatrice Amber Deepsoul, Fiarově sestře, je stejně jako mně a živel má, jak už jsem zjistila, vzduch. Bojovat umí také skvěle a prý je až nevídaně chytrá. Už teď můžu říct, že ona mě prostě odhalí. Dle mýho ale malá výhružka postačí, pověst Temného stínu zná každý.

Co se týče jejich otce, tak ten moc výrazný není. Jmenuje se také George a je mu 449 let. Trůn zahříval celkem dlouho, co si budem, ale vzhledem k nestárnutí, které je jak u mágů, démonů, tak i elfů, se není čemu divit.

Jejich matka zemřela při porodu Lillian a tak zůstali sami. Stává se.

Dostala jsem i několik plánků hradu i celé Magnificentie. Vyskytují se tam 2 zlodějské cechy, Rudé ostří a Bílý tesák, a jeden cech vrahů, Noční děs.

Rudé ostří si jedou spíše šperky a drahé kamení. Bojovat umí poměrně dobře, ale raději používají svou inteligenci. Zloději jsou úžasní a nenápadní. Prý lidé zjistí, že je okradli, až když už je pozdě. Někdy to ani nezjistí.

O Bílém tesáku se říká, že to jsou mágové se schopností měnit se na zvířata. Také hlavně šperky a drahokamy. Skvělí bojovníci a kradou spíše silou. Naběhnou do zlatnictví a prostě ho vyloupí.

Noční děs se mi zamlouvá nejvíc. Možná proto, že to jsou příznivci Temného stínu. Jsou to obchodníci s informacemi a nepochybně nejnebezpečnější cech. Nájemní vrazi, čiže výborní bojovníci a velmi nenápadní. Velí jim jistý Pikový král, který je znám pro své vraždy vrháním karet. Možná si s ním někdy změřím síly. Já věděla, že umět vrhat karty se bude hodit.

„Spokojená s informacemi? Přece tě tam nenechám jet úplně bez znalostí,“ ozval se od dveří Dorian a já k němu zvedla oči.

„Kdy jedu?“ zeptala jsem se místo probírání informací.

„Zítra ráno by měla doplout posádka, která nás doprovodí do Magnificentie. Já pojedu s tebou, taky musím něco zařídit,“ ušklíbl se a já bych skočila z okna, kdyby mi to mohlo nějak ublížit. I pád ze sto padesáti metrů není nijak extra bolestivý, ale příjemný také není. A navíc bych následně musela lézt nahoru celých těch několik pater, což jsem opravdu nechtěla.

Možná bych mohla ozkoušet tu telepatii, kterou mám prý možnost ovládat.

Vyslala jsem k Dorianovi okem nespatřitelný proužek temnoty a najednou byla z části v jeho hlavě. Zároveň jsem ale pořád vnímala reálný svět.

Pokusila jsem se najít důvod jeho návštěvy Magnificentie a zjevila se mi jeho vzpomínka.

Byl u otce v pracovně a otec prohrabával několik papírů, až nakonec položil 4 před něho.
„Jelikož z Keiry bude královna, ty se staneš vůdcem Elendrie a vezmeš si princeznu Fithiel Jaex Gilliard z Populusu,“ na chvíli se odmlčel. „Do Magia pojedeš s Keirou a s králem vyřídíš všechny smlouvy o spojenectví. Na svatbu tam přijedeme stejně jako vláda z ostatních zemí. Nezklam mě.“

Vrátila jsem se znovu do reality a až teď si uvědomila, že se v době, co jsem byla v Doriana mysli, ani trochu nepohnul čas. Takže vždycky, když si promítám něčí vzpomínku, tak se zastaví čas? Nebo to stihnu tak rychle, že se ani nepohne? To je úžasný. A ani to nebylo tolik těžký.

Teď jen nějak vymyslet tu ochranu kolem mé mysli.

Jednoduše jsem nechala svou mysl splynout v temnotě, která ji stejně oplývala, aby se nedala nalézt. Dělám to tak pořád, akorát se svým tělem. Teď to není moc rozdíl.