KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

93. Vrah bohů

Bohové se zjevili.

Bylo chvíli po poledni a boj neustával. Bohů však přišlo jen osm. Pouze osm, protože Teorathsan se neodvážil přijít. Všichni měli zlaté brnění, které odráželo jasné slunce. Jejich zlaté meče s ním dokonale ladily.

Jako by mi Saxum četla myšlenky, když slétla níže, popadla mě silnýma nohama, vyhodila do vzduchu a já následně dopadla na její pernatá záda. Ani jsem nevnímala, jak ráda jsem byla, že je v pořádku. Že ani předtím, ani teď její rudohnědé peří nepokrývá její krev.

Společně jsme se snesly pod letku draků a ona ještě větší rychlostí zamířila k bohům. Neměla sedlo, ale já se na ní držela pevně.

Bohové mě spatřili ihned a já si až nyní dovolila tasit zlatý meč. Jeho zlato se lesklo pod jasnými paprsky slunce a odráželo se všude, když jsem ho namířila přímo proti nim.

Oni tasili své meče a namířili je zpět proti mně. Ze všech mečů zároveň vyšlehla bílá záře přímo proti mně. Saxum však prudce klesla a skryla se pod převisem, na kterém stáli. Já se na ní držela jen silou vůle.

Když jejich záře zmizela a bohové se v záři světla přemístili různě po bojišti, aby mě našli, se Saxum jsem prudce vyletěla nad převis a seskočila z ní.

Přímo naproti Gehenii - bohyni moudrosti, boje a válečné strategie.

Změřila si mě s viditelným opovržením. „Vážně se nám chceš postavit? Jsme bohové, ty jen kříženec," vysmála se mi. Meč držela pevně v ruce a její zlaté kadeře byly spletené do copu.

„Přinesla jsem si jednu hračičku," zatočila jsem zlatým mečem v ruce.

Hořce se uchechtla. „Přijde mi vtipné, že sis jako první vybrala mě. Škoda, moc tu hračičku nevyužiješ," odvětila a vrhla po mně šlahoun jasného světla.

Než se ke mně však stihl jen přiblížit, v temnotě a stínech jsem pronikla jejím štítem. Necítila jsem nic, ani špetku lítosti, když jsem jí jedním ladným pohybem usekla hlavu. Nestihla ani mrknout.

Bohyně boje zemřela mou rukou během několika vteřin.

Můj zlatý meč pokrývala rudá krev a další se valila z jejího těla. Její zlatý meč se rozpadl na prach. Byla mrtvá. Byla mrtvá a já se nad tím sotva pozastavila. Pouze jsem uchopila její cop do ruky a s její hlavou došla až na okraj převisu.

První si mě všimlo mé vojsko. Poté vojsko démonů. A poté samotní bozi, kteří se ihned přemístili přímo pod převis. Stála jsem nad nimi jako jejich královna.

Hlavu jsem hodila na zem před Geheniyni sourozence a poté jsem se rozplynula v temnotě. Jako stín jsem se plazila mezi démony i mým vojskem a slyšela, jak si šeptají: „Vrah bohů." A ano, měli pravdu. Jsem vrah bohů.

Zhmotnila jsem se před skupinkou bohů. Když jsem se podívala na Fiathoriho - boha majetku, bohatství a slávy -, jeho výraz zkameněl.

Vrhla jsem se přímo k němu. Jeho světelný štít si udržoval ze všech sil, že sotva vykrýval mé výpady mečem. Ani jeden z bohů však nezasáhl. A ani jeden nečekal, když jsem se přemístila přímo k nádherné Selwien - bohyně krásy, sexu a svůdnosti - a její krásnou hlavu oddělila od krku. Hned nato padl její mužský protějšek Tyrolth.

Mé vojsko dostalo novou chuť bojovat, když viděli, jak kosím bohy jednoho po druhém, a vrhlo se proti démonům.

Vrhla jsem se zpět po Fiathorim a každou vteřinou byl jeho štít slabší. Tentokrát už však na mě útočili i ostatní bohové, avšak jen plýtvali síly na mém nezlomném štítu z temnoty, hněvu a touhy po pomstě.