KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

84. Kvalitně prožité dny

Probudila jsem se s ukrutnou bolestí hlavy. A na kulečníku, překvapivě. Zajímalo by mě, jestli si na něj mé opilé já lehá naschvál, nebo to je prostě shoda náhod.

Zvedla jsem se na lokty a rozhlédla se po holkách. Spaly. A nedivila jsem se, nevyšlo ani slunce. Proto jsem si podala velký polštář a znovu se ponořila do spánku. Abych aspoň zaspala tu bolest hlavy a neutuchající chuť to tu všechno pozvracet.

Když jsem se probudila tentokrát, slunce mi napovědělo, že už je po poledni. A to mi říkaly i hodiny. Už byly dvě hodiny po obědě, který jsem asi měla mít se svým dvorem? Nemám ponětí, jak tyhle věci fungují. Ale vzhledem k tomu, že Lillian taky nepůsobila, že by ji vynechaný oběd a snídaně nějak štvaly, neřešila jsem to ani já. I kdybych nespala, v tomhle stavu vycházet z komnat rozhodně není dobrý nápad.

„Myslím, že mi nevadí, když tu strávím zbytek dneška. A jestli se rozhodneme večer dát druhý kolo, klidně i celý zítřek," promluvila Hertia, div nám neukázala obsah svého žaludku. Jestli pojedeme večer druhý kolo, obávám se, že by otrava alkoholem dokázala postihnout i nás.

„Jako bys měla kam jinam jít," odfrkla si Lillian a prohrábla si vlasy. Teď rozhodně nepůsobila jako ta chladná a vypočítává princezna, pro kterou informace a fakta znamenaly všechno. Teď působila jako my - totálně na sračky. A v noci to nebylo o moc jiný. Avšak přiznávám, byla s ní větší sranda.

„Budu si na tebe stěžovat u tvýho šéfa. Za způsobenou újmu," odvětila naoko vážně Hertia. Její zlaté oči upírala do těch modrých, Lillianiných.

Leona zrovna otevřela oči a pokusila se nějak srovnat na křesle. Její pokus nebyl zrovna úspěšný, ale aspoň už nebyla hlavou dolů. „Vážně se budeme bavit o tomhle?" zeptala se rozespale. Z jejího hlasu zbyl jen chrapot. Ani holky na tom nebyly o moc líp a já se bála, že taky ne.

Prosím, jen ať jsme nezpívaly.

Jako naschvál se mi v hlavě vynořila vzpomínka, jak tancujeme na melodii, kterou jsme já a Hertia bůhví jak vytvořily pomocí temnoty, a zpíváme texty, které nás zrovna v tu chvíli napadly. Byl to spíš jekot. Nebo vrzání dveří. Každopádně to muselo být slyšet úplně všude.

Ozvalo se bušení na dveře a následné rachocení klíče v zámku. Neměla jsem sílu na neznámého zaječet. Ne po včerejšku.

Dovnitř vlítli Kenneth a Vendel a chvíli na nás jen zírali, než se začali z plna hrdla smát. Pravda, musel to být zajímavý pohled. Já na kulečníku, Leon pokroucená na křesle, Hertia uvelebená na pohovce a princezna na měkkém koberci s vlasy všude okolo sebe. O našich mrtvých tvářích ani nemluvím.

„Jestli nezavřete hubu," zavrčela Hertia tiše, „podržím vás, zatímco vám Keira tu hubu rozbije." Byla to dobrá výhružka, ale s naším aktuálním stavem si myslím, že by Hertia podržela třeba koště a já si o něj zlomila ruku. I když, koště a Kenneth... Nevidím rozdíl.

Kluci se dochechtali, ale úsměv jim z tváří nemizel. „Přišli jsme se podívat, jak naše známá kapela po nočním koncertu vypadá. Asi nebudu lhát, když řeknu, že lépe, než by se dalo očekávat," promluvil Kenneth a pořád se trochu pochechtával.

„Až vás zatáhnu k Nočnímu děsu do sklepa," řekla Lillian, „uvidíme, jak bude váš koncert znít, ale očekávala bych bolestný křik a prosby o smrt." Očividně máme všechny po ránu náladu na vyhrožování. Ještě Leon a já a bude to dokonalý.

„Náš koncert bude dokonalý," odvětil Vendel a založil si ruce na hrudi.

„Bez vody v žaludku a vzduchu v plicích se vám bude zpívat těžko," odfrkla si Leon a Hertia i Lillian pochvalně pokývly. Já se ale zastavila nad jejími slovy. Po chvíli jsem po ní vrhla úsměv, který jasně naznačoval, že jsem na něco přišla. I když ta pravděpodobnost byla kolem šedesáti procent.