KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

44. Svatební obřad

Do šatů jsem se dostala za rekordní čas půl hodiny, což nám dalo o to více času na účes, na kterým holky rozhodně nehodlaly šetřit.

Po dvou hodinách už mi konečně na hlavě zůstalo něco kloudného. Byl to cop, zapletený z copů, které byly zapletené z menších copů, které taky byly zapletené z menších copů. Komplikovaný, ale vypadalo to dobře.

Holky si zároveň trvaly na nějakém líčení, ale po dlouhých chvílích jsem jim to dokázala vymluvit. Určitě bez ovládání mysli.

Skryla jsem své tetování na zádech a byla připravená s hodinou a pár minutami času. Proto jsem taky mohla sledovat, jak se připravuje Hertia s Leon, mé hlavní družičky.

Obě nakonec skončily ve světle zelených šatech, jakožto v barvě Elendrie.
Šaty byly ve stejném stylu. Sukně po kolena s protaženým zadním lemem a živůtek upnutý bez ramínek.

Vlasy si spletly do jednoduchých copů, z kterých si zakroutily drdol. Zároveň se taky trochu nalíčily, ale jen nenápadně.

„Když si to tak uvědomíš, jenom díky svojí chybě si teď bereš toho nejhezčího kluka v Magiu. Když teda přehlídneš to, že tě zabil,“ promluvila najednou Leon, aby mě trochu povzbudila.

„Na svoje chyby jsem vždycky doplatila. Tohle není výjimka,“ odvětila jsem a Hertia hned pochopila, že narážím na Teorathsana.

„Zvykneš si na něj. Budeš mít dost času,“ povzbudila mě a pevněji mi uchytila závoj. „A teď už jdeme. Obřad se koná v chrámu Desítky,“ zavelela a společně s Hertiou mě začaly táhnout z komnaty.

Těsně před komnatou se nacházel zástup 10 dalších družiček stejně oděných a učesaných jak holky a byly připravené mou totožnost skrývat, než dojedeme do toho chrámu.

Se stráží okolo jsme se dostaly až na nádvoří, kde na mě čekal před jedním z kočárů můj otec.

Došla jsem až k němu a on se na mě usmál. „Jsem na tebe hrdý,“ promluvil a pomohl mi do kočáru. Družičky se naskládaly do zbylých 2 kočárů a ostatní už asi byli v chrámu.

Vyjeli jsme v těch luxusních kočárech a já až teď pochopila, proč máme na cestu půl hodiny. Ulice byly plné lidí a mágů a všichni toužili mě spatřit. Proto jsem taky zatáhla záclonky u okýnek.

Nakonec jsme se dostali až před chrám Desítky a otec mi pomohl vystoupit.

Stáli jsme před bránou a družičky mi už držely závoj. Otec mi nabídl své rámě a já ho ochotně přijala.

Zevnitř najednou začala znít hudba a brána před námi se rozevřela, čímž nám pokynula k pohybu.

S bradou vztyčenou a kamenným výrazem jsem procházela po rudém běhounu okolo všech důležitých osob Magia a blíže i s vůdcovskými rodinami všech zemí. Až na víly a nás, elfy, to byly královské rodiny.

Fiar stál pod menšími schůdky k samotnému oltáři a s údivem si mě prohlížel. Na tváři se mu ale po chvíli zjevil mírný úsměv.

Otec mě doprovodil až k němu, kde se odpojil i se všemi družičkami a předal mě Fiarovi, který se mnou vystoupal ty schůdky a postavil se naproti mně.

Až teď jsem se očima pořádně porozhlídla po chrámu, protože jsem nechtěla Fiarovi hledět do očí.

Několik dřevěných lavic, u zdí mezi obřími okny stála socha vždy nějakého boha a v samotném čele, přímo za králem, stál Teorathsan. Po jeho pravé a levé straně stáli Tyrolth a Selwien, ve zvířecí podobě jako hrdličky. Jsou to bohové sňatku, sexu a lásky. Ostatní bohové stáli vždy naproti sobě, jen socha Hertiy, dívky s liščím ocasem zahalené v kápi, se nacházela sama na druhé straně chrámu přímo proti Teorathsanovi. Stála na zídce nad bránou a jediná působila odstrčeně.

„Dnes jsme se zde sešli, abychom spojili dva rozdílné životy v jeden,“ promluvil najednou král, čímž mě vyrušil z mých myšlenek. Dále říkal takový ty kecy, které nikoho nezajímají, ale říkat se prostě musí a nevadilo mu to protahovat.

Dlouho kecal, než nastala chvíle slibu. „Fiare Eliasi Erisi Deepsoul, slibujete, že budete vaši manželku bránit svým životem, budete jí navždy věrný a budete jí oporou, kdykoli nastanou chvíle nejhorší?“ zeptal se Fiara. Hah, věrný.

„Až do smrti,“ odvětil pevně. To to hošánek povýšil na jinou úroveň, já doufala, že řekne chabé „Slibuji“.

„Keiro Fetorel Keawood, slibujete, že budete vašeho manžela bránit svým životem, budete mu navždy věrná a budete mu oporou, kdykoli nastanou chvíle nejhorší?“ Já mám druhý příjmení? Sakra, já ani pořádně nevím, jak se jmenuju.

Pohledem jsem sjela na matku, která ze zmínění mého druhého příjmení byla také překvapená, ale spíš zděšeně překvapená. Když si ale všimla mého pohledu, nepatrně kývla.

„Až do smrti.“ Moje sliby stejně za nic nestojí.

Hertia, která se tu zázrakem zjevila, k nám podala polštářek s dvěma zlatými prsteny, které vypadaly, jako by několik malinkých pramínků zlata do sebe bylo složitě zapleteno.

Nejdřív Fiar něžně uchopil mou ruku a opatrně mi nasadil jeden z prstenů. Hned nato jsem to samé udělala já.

„A nyní za přítomnosti Tyroltha a Selwien stvrďte svůj sňatek polibkem.“ Počkat, cože?! To mi nikdo neřekl! A mě blbou to nenapadlo.

„Představuj si, že jsem Damian,“ zašeptal skoro neslyšně a než jsem stihla nějak reagovat, rukama si mě přitáhl blíž a spojil naše rty. Začala bych se vzpírat, ale jeho jemné, horké rty na těch mých mě úplně zbavily kloudných myšlenek. Cítila jsem to jeho teplo více než kdy jindy a líbilo se mi to. Proto jsem zavřela oči a polibek mu s klidem na srdci opětovala.

Po chvíli jsme se od sebe odtáhli a celým chrámem se začal ozývat hlasitý potlesk. Ten jsem ale úplně ignorovala a jen se dívala Fiarovi do očí. Nemusela jsem si představovat, že je to Damian. On mi stačil.

„Nebylo to tak špatný,“ koutek úst se mu zvedl do úšklebku a já nad tím jen protočila očima.

„A nyní se přesuneme k povinnostem. Prosím, poklekněte,“ ozval se opět král a my na jeho rozkaz poklekli.

„Fiare Eliasi Erisi Deepsoul, touto chvílí se z tebe stává král Magia,“ prohlásil a svou korunu přendal na jeho hlavu. Mé udivení z toho, že Fiar nemusel slibovat žádnou ochranu své zemi či bůhví co, jsem nedala najevo.

Otočil se směrem ke mně a opět promluvil: „Keiro Fetorel Keawood Deepsoul, touto chvílí se z tebe stává královna Magia.“ Zjistím, že mám o jedno příjmení víc a rovnou mi přibyde další. Položil mi druhou korunu na hlavu a oba dva jsme společně povstali.

Všichni začali tleskat a já si nemohla nevšimnout toho podezřele vřelého úsměvu od královské rodiny démonů. Král a jeho dva synové si nás měřili pohledem a nepochybně něco plánovali. Nebo si něco důležitého uvědomili.

Nejdřív k nám přistoupila má rodina a popřála nám takový ty obyčejný věci a tak. Jako dar jsme dostali dva zlaté náramky ve stejném stylu jako prsteny a jednu nádhernou zdobenou dýku.

Přistupovaly k nám jedna rodina za druhou a poslední přišla řada na démony. „Za rodinu Fetorelů přejeme mnoho zdaru a úspěchů ve vašem novém svazku. Přijměte prosím tento dar,“ promluvil král a podal mi dýku. Ani jsem si ji neprohlídla a dívala se do těch jeho černých očích. Rodina Fetorelů. Královská rodina Fetorelů. Fetorel je moje nově nalezené příjmení, které jsem nepochybně zdědila po matce. A to tetování... To tetování patří všem démonům královské rodiny. Proto chtěla, abych si ho skryla. Ona utekla od své rodiny a celou tu dobu se skrývala. Ztracená princezna Morsu je moje matka a celou tu dobu se mi to snažila tajit. Přece jen jsem byla taky Její Výsost.

Když se rodina otočila na odchod, na zátylku měli všichni černou spirálu, která pokračovala až na záda.

Má teorie je pravdivá. Má matka je ztracená princezna, já jsem částí z královské rodiny a Hertia... Hertia je napůl bohyně a napůl dávná princezna démonů.

Matka s Hertiou věděly, že na to přijdu. Proto měla nastat ta doba až o svatbě.