KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

32. Hertiyno odhalení

Scházeli jsme ty schody, až jsme se dostali na mé patro. Jak mě překvapilo, když si to přes celou chodbu za námi štrádovala Mirabeth.

„Kdes jako byl?! Celý večer na tebe čekám, ještě dýl tě hledám a když tě konečně najdu, je s tebou ona? Co ona u tebe dělá?!“ prskla po něm a neschovávala ani ten svůj hněv. Jestli někoho na hradě zabiju, ona bude první. Fiara můžu sice nenávidět, ale ona je tak otravná a blbá, že ona si tu smrt prostě zaslouží.

„Je to moje budoucí manželka, ne? Dle mýho bych s ní měl trávit nějaký čas,“ přehodil svou ruku přes mé rameno a přitáhl si mě blíž. Mnohem víc mě ale překvapilo, když mě políbil do vlasů. Začala jsem ve své hlavě vyšilovat a snažila se to nedat najevo a hrát s ním tu hru. Což se mi evidentně dařilo, protože Mirabeth vypadala ještě naštvaněji.

„Ty jsi vážně neuvěřitelnej!“ prskla znovu a obloukem nás obešla. Až když nebyla v doslechu, shodila jsem ze sebe Fiarovu ruku a odstoupila od něj.

„Co to mělo být?“ zeptala jsem se se zvýšeným hlasem. Nekřičela jsem, ani po něm neprskala, na to jsem byla pořád příliš překvapená.

„Tak, jseš moje budoucí manželka, nebo snad ne?“ ušklíbl se a mírně nadzvedl obočí.

„Ty víš moc dobře, co myslím... Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se s jasnou nechápavostí v hlase. Jasný, byla to jen hra, která měla naštvat Mirabeth, ale byla to dost přesvědčivá hra.

„Mirabeth možná je dobrá v posteli, ale jinak je dost otravná. Chci mít od ní na chvíli klid,“ odůvodnil mi nakonec své předešlé počínání. Já jen kývla hlavou na srozuměnou a vypařila se do svých komnat.

Pro mé neštěstí, Kenneth s Vendelem zde stále byli a pořád spokojeně spali ve společenské místnosti. Avšak teď jsem nebyla dost způsobila na to, abych to řešila a tak jsem se prostě vypařila do ložnice a hned usnula na posteli.

Pro mou smůlu, nebo možná štěstí, nikdo mě nebudil. Což je dobrý, ale kvůli zamknuté komnatě, od které má vlastní klíč jen Leona a samozřejmě já, se nikdo nedostal dovnitř, aby mě vzbudil na snídani. A jelikož kluci vedle neodemkli, tak asi dále pochrupují.

Už plně vyspalá jsem se zvedla z postele a zjistila, že je chvíli před polednem. Fajn, propásla jsem trénink nováčků a možná i souboj s Fiarem, ale aspoň půjdu rovnou na oběd. Když teda zjistím, kde jsou sakra Leona s Hertiou.

Začala jsem budit kluky vedle a oni se po několikátém pokusu probrali. Fajn, tohle je kocovina. Já pořádnou kocovinu ještě neměla nikdy a to, co jsem tak nazývala, od toho mělo vážně daleko.

Akorát jsem je stihla odtáhnout do koupelny, když se vyzvraceli. Nebyl to nejhezčí pohled, nebudu povídat, ale aspoň to neskončilo na koberci.

„A ty jako proč nezvracíš? Vypilas toho asi nejvíc,“ zeptal se Vendel, když se uvelebil u umyvadla.

„Nedokážu se úplně opít a když mám kocovinu, tak malou. Světlo mi tohle zařizuje.“ Spíš teda temnota, ale to říct nemůžu. Temnota léčí jen mě a světlo léčí jak ostatní, tak i trochu mě. Což dává smysl.

„Závist,“ prohodil Kenneth a uvelebil se vedle Vendela.

„Ještě abys nezáviděl,“ zamumlala jsem si pro sebe a doufala, že to neslyšel. „Každopádně, dejte se oba do kupy. Za chvíli je oběd a já vážně nechci, abyste se tam pozvraceli. Vina by totiž ve všech očích byla na mé straně, po čemž samozřejmě netoužím. Takže si chvíli odpočinte a pak vstávat,“ přikázala jsem a vydala se zpět do pokoje, abych si vzala čistou spodní vrstvu a nějaký jednoduchý šaty.