KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

92. Bitva u Koleva

Na pohřebišti jsem byla asi dlouho, protože jsem se probudila na své posteli. Lillian a Leon seděly na křeslech vedle mé postele a jejich výrazy byly stejné jako ten můj – bez duše.

Také jsem si všimla, že mě převlékly. Měla jsem na sobě jen volnou košili a kalhoty.

Krom mého výrazu na mě nebylo poznat, že jsem v nějaké bitvě byla. Že jsem bojovala. A že jsem přišla o svou přítelkyni. O tu jedinou a neobyčejnou. O tu, pro kterou bych se také obětovala.

To se o Lillian ani Leon říct nedalo, přestože i ony byly mé přítelkyně.

„Mrzí nás to,“ zamumlala Leon. V jejím hlase opravdu byla lítost.

„Můžete jít,“ odvětila jsem, aniž bych jim věnovala další pohled.

„Fiar s tebou chtěl mluvit,“ řekla Lillian. „Nic jsme mu neřekly a nepustily ho sem.“

„Můžete jít,“ zopakovala jsem. Nic nenamítaly a odešly. Věděly, že chci být sama, a braly na to ohled.

Fiar však ne.

Zjevil se u mě v pokoji a hned spustil: „Zavřela jsi mě tady. Šla jsi do bitvy, zatímco jsi mě tu nechala sedět.“ V jeho hlasu byl znát vztek. Vztek, že jsem riskovala svůj život a nechala ho zde.

„Byl jsi rozrušený a dělal bys chyby. Mohl bys zemřít,“ odvětila jsem chladně a dále hleděla do prázdna. V hlavě jsem neustále viděla, jak přede mě skočila. Jak si vytáhla zlatý meč z hrudi. A jak se na mě usmála, než naposledy vydechla. Byla pro mě čest být tvou přítelkyní.

Tiše zavrčel. „Ty jsi mohla zemřít taky. Je jen štěstí, že se ti nic nestalo. Vím, že se tam zjevili Fetorelé. Jejich jediný cíl je tvá smrt.“

Zahleděla jsem se mu do očí a neřešila slzy, kterými byly podlité ty mé. „Hertia je mrtvá, Fiare.“

Ztuhl a jediný zvuk v místnosti byl jeho tichý tlukot srdce. On však slyšel úplné ticho. Jako by se svět zastavil, on však plynul dál.

„Skočila přede mě, když po mně Teorathsan vrhl zlatý meč.“ V mém hlasu nebyl náznak lidskosti ani života. Mé tělo bylo jako skořápka, ve které duše pomalu umírala.

„Keiro,“ zašeptal něžně. Než však stihl říct něco dalšího, má ruka ho zastavila.

Opět jsem sklonila pohled a prohlížela si nitku na povlečení mé peřiny. „S úsvitem se vrátím na bojiště. A vrátím se tam sama. Jestli zemřu, budiž. Magio nepotřebuje královnu, která svůj titul získala chladnokrevnou vraždou. Potřebuje krále, takže tu zůstaneš a připravíš město na obléhání,“ řekla jsem tiše a tu nitku vytrhla.

„Já tě potřebuju,“ řekl stejně tiše. „Je mi jedno, co si o tobě náš lid myslí. Já tě potřebuju.“ Byla to tichá prosba. Nebylo to nic jiného než prosba.

Znovu jsem na něj pohlédla. „Nech mě za můj mizerný život udělat aspoň jednu správnou věc.“

Hleděli jsme na sebe, když někdo zaťukal a následně vlétnul dovnitř. Byl to posel. „Omlouvám se za vyrušení, ale tohle spěchá. Před hradbami města přistála letka draků. Mohlo by jich být kolem třinácti tisíc. Přejí si vidět Eren Hann,“ promluvil posel. Byl dost udýchaný, protože očividně běžel.

„Kdo je Eren Hann?“ zeptal se Fiar.

„To nikdo neví, ale draci ji chtějí vidět.“

„Já to vyřídím,“ řekla jsem, než jsem pomocí stínů vyměnila své aktuální oblečení za temně černé. Dvě dlouhé dýky jsem si připevnila na záda, než jsem prošla stíny přímo za bránu našich hradeb.