KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

11. Opět v Magiu

Pohled Keiry
Probudil mě východ slunce, kterého světlo pronikalo přes okna do mého pokoje. Ze svého pokoje jsem ani jednou nevylezla. Nechtěla jsem čelit narážkám Vendela a Kennetha, ani nikoho jinýho. Hertia na tom byla dost podobně.

„Brzo už budeme v přístavu. Aspoň dneska by ses na palubě mohla ukázat,“ vyrušil mě z mého klidu bratr, který mi nesl snídani. On byl ten jediný, který můj pokoj mohl narušit a to jen kvůli donáškám jídla. Nehodlám princi udělat takovou radost, abych už po cestě zemřela. Chci, aby trpěl a v mojí přítomnosti trpět bude. Než ho teda zabiju a trůn si nechám pro sebe, samozřejmě.

Pod Dorianovým dohledem jsem snědla snídani a s nechutí odešla za do skříně pro čistý oblečení. Černé kalhoty a bílá košile. Jednoduché.

„Doriane, chci se převlíct,“ naznačila jsem mu, aby odešel a on, když si to uvědomil, zalezl za dveře.

Vzala jsem na sebe spodní vrstvu a potom mnou vybrané oblečení. Pod košili jsem schovala přívěšek, vlasy nechala volně a do bot schovala dýky. Kdyby měl někdo blbý kecy.

S Dorianem jsme společně vyšli ven a všichni se na mě aspoň na chvíli zadívali. Já se zadívala zase k přístavu, který byl už v dáli vidět.

„Kíro, jsme rádi, že jste v pořádku. Celou cestu jste se zde neukázala a my se o vás báli,“ promluvil ke mně jeden mladší kluk. Mohlo mu být tak 16. Možná chtěl, aby to znělo upřímně, ale neznělo. Pochybuju, že by se zrovna o mě báli.

„Jsem v pořádku, ale jmenuji se Keira, ne Kíra. V obecné řeči to tak vyslovujete, ale já upřednostňuji výslovnost elfštiny, čiže tak, jak se to píše,“ opravila jsem ho. Mohlo mě napadnout, že to tak někdo vysloví.

„Omlouvám se, Keiro,“ napravil svou chybu a já se na něj mírně usmála. On pochopil, že už má vypadnout a tak taky udělal.

Přešla jsem k okraji lodi a podívala se na hladinu. Pořád ta průzračná voda. Mohla bych skočit.

„Tak, už jsem byla venku. Teď už můžu zpátky do pokoje, ne?“ snažila jsem se o prosebný tón, ale spíš to znělo jako povýšenecké konstatování.

„Ale ale, koukejme, kdo vylezl z doupěte,“ ozval se jízlivý hlas Kennetha, který k nám společně s Vendelem kráčel.

„Já myslím, že nemám žádnou povinnost se socializovat s posádkou. Můžu si být zalezlá, jak se mi jen zachce,“ odvětila jsem mu klidně, ale ve skutečnosti jsem ho chtěla zabít. A zabila bych ho, kdyby tu nikdo jiný nebyl nebo bych měla svůj černý plášť.

„Jakožto budoucí královna bys měla poznat svůj lid, nemyslíš?“ zeptal se naopak Vendel.

„Znám vás 2 a to mi bohatě stačí,“ zakřenila jsem se na ně a vydala se do svého pokoje. Nemám na ně náladu a nikdy mít nebudu. Budou rádi, když zůstanou naživu a i to je dost nejistý...

Plácla jsem sebou na postel a nehnutě na ní zůstala, než se ozvalo hlasité troubení, které kdysi ohlašovalo příjezd.

S velikou nechutí jsem vstala na nohy a došla k okýnku. Ano, jsme už skoro v přístavu.

„Připrav se, už jsme tady. A obleč si náš plášť,“ zjevil se v mém pokoji opět Dorian, už v zeleném plášti, a já jeho rozkaz uposlechla a svůj plášť si nasadila.

„A věci tahat nemusím, ne?“ zeptala jsem se pro jistotu, protože u mágů nikdy nevíš.

„Přenesou je teleportem, nemusíš.“

„A proč nás nepřenesou teleportem? Usnadnilo by to cestu a už teď vím, jak mě bude bolet zadek z té neustálé jízdy na koni,“ postěžovala jsem si do budoucna. Nenávidím jízdy na koních a tím, jak sebou budu tahat Hertiu, se radši zatím nezatěžuju. To je problém mého budoucího já.

Když jsme ucítili, že loď zastavila a následně to z okna i viděli, společně s Hertiou jsme oba vylezli na palubu.

V přístavu byly mraky lidí a všichni zde byli, jen aby si nás prohlédli. Nepochybně mnoho z nich bylo z Koleva, města pár kilometrů odsud. Stačí jet proti proudu řeky, které neznám název, ale ústí zde do moře.

Jako první z lodě vystoupili Vendel s Kennethem, nečekaně, a následně my. Za námi potom další stráž a potom až posádka.

Vendel s Kennethem nám vyklízeli cestu davem, abychom se dostali ke koním. Neuniklo mi několik koketních úsměvů, které dívky nasazovaly směrem k Dorianovi.

Na mě směřovaly spíše nedůvěřivé a opovržlivé pohledy. Teda kromě dětí, ty se na mě jen usmívaly.

„Tady máte dárek, Keiro. Jste u nás vítána,“ zastavila mě malá, plavovlasá holčička a když jsem se k ní sehnula, na hlavu mi položila věneček z kopretin.

„Děkuji,“ usmála jsem se na ni, přestože jsem jejímu tvrzení, že jsem zde vítána, moc nevěřila. Narovnala jsem se a pokračovala v chůzi. V zeleném plášti a věnečkem na hlavě jsem vypadala jako správná pohádková elfka. Jen ty uši mít o něco špičatější, ale takhle si za ně nestěžuji. Nejsou tolik okaté, ale přesto je poznat, že jsem elf.

„Navazuješ vztahy se svým budoucím lidem?“ štouchl do mě Dorian a já ho probodla pohledem.

„Abys s mým budoucím lidem nenavazoval vztahy ty. Obzvlášť se zastánkyněmi ženského pohlaví,“ šťouchla jsem do něj nazpátek a věnovala se dál cestě. On ví moc dobře, že já mám odpověď na všechno. Taky toho dost zneužívám.

Bez větších komplikací jsme se dostali až ke koním a mně věnovali černou klisnu. Byla už připravená na jízdu, stejně jako ostatní koně.

Dala jsem nohu do třmenu a vyhoupla se na sedlo. Všichni se divili, jakou rychlostí jsem to udělala. Nerada jezdím na koni, ale krom kočáru a teleportu je to jediná možnost, jak se rychle pohybovat po souši. Samozřejmě jsem radši procházela stíny, ale to umí Temný stín, ne já. Já se musela naučit jezdit na koni jako profík, jinak bych se nemohla zúčastnit otcova tréninku. Za což by mě zabil.

Hertia se na mě zezdola vražedně podívala. „Kolevo je kousek, to ujdeš,“ ušklíbla jsem se a ona se neochotně vydala směr Kolevo. Já jsem popadla otěže, trochu zmáčkla nohama koňský trup a tím mu pokynula k pohybu.

Před námi jeli opět Vendel s Kennethem, za námi stráže, vedle mě byl Dorian a u nohou mého koně cupitala Hertia. Dost neochotně, musím podotknout.