KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

65. Fiarova otravná tchyně

Druhý den ráno jsem se cítila stejně unavená, jako bych se v noci proháněla městem jako Temný stín. Bůhví jak dlouho jsme strávili u toho jezírka a povídali si, jedli, pili, líbali se a vzájemně se dráždili. Nikdy jsem mu ale nedovolila něco víc. Uvědomovala jsem si, jak i on se musí ovládat, ale já prostě zatím nemám sílu mu to říct. Řeknu mu to, někdy. Potom už mi bude jedno, kam až se naše laškování dostane.

Momentálně jsme se už opět připravovali k přenosu. Celý den jsme nic nedělali, maximálně pojídali ten úžasný chléb. Nebo to, co včera.

Přenos proběhl hladce jak vždy a my se ocitli v samotném centru Stella Lux. Na travnaté ploše pod dřevěnými mosty visícími mezi vysokými githory. Zde dole bylo pár roklí a domků s doškovými střechami pro elfy, kteří neobývají githor. Hemžilo se to tu i menšími stánky a obchůdky.

„Dobře, co teď?" zeptal se Fiar, když už mu přestaly být příjemné okouzlující pohledy elfek.

„Tady nečekej žádný velký přivítání. Nepochybuju, že se uspořádá taky nějaká slavnost, ale jestli chceš vidět moji famíliu, budeš si za ní muset dojít. Oni se doprošovat nebudou," odvětila jsem a zahleděla se do dáli ke svému mohutnému githoru. „O naši stráž už se postarají zdejší elfky, pojď," chytila jsem ho za paži a než stihl něco namítat, táhla jsem ho s sebou.

„Kam jdeme?" zeptal se po chvíli.

„Do mýho githoru. Neboj, bude se ti tam líbit," ujistila jsem ho. Kráčeli jsme po měkké trávě, než jsme dorazili ke schodům v kůře. To je taky doba, kdy jsem po nich kráčela. Ačkoli jsme prošli kolem několika dveří a mostů, dovedla jsem ho až do nejvyššího patra, do mého pokoje s neustále odtaženými dveřmi. Ano, zařídila jsem si posuvné dveře.

„Kdo bydlí v nižších patrech?" zeptal se Fiar, když si prohlížel můj skromný pokoj. Všechno bylo tak, jak jsem si pamatovala. Dvojlůžková postel rovnoběžně s posuvnými dveřmi v rohu místnosti, nad kterou byla 2 okna. Naproti schody dolů i nahoru. Vedle nich byl chabý výklenek s korytem pro vodopády. Stůl byl i s židlemi vedle postele a skříň mezi schody a postelí. Křesla částečně skrývala schody a kamna vybudovaná těsně u nich. Podlaha pokrytá několika koberci a od stropu různě zavěšené nádobky se svíčkami, které jsem kvůli narůstající tmě rozsvítila. Ne ohněm, ale světlem. Jestli se někdy naučím ovládat oheň, který k přírodě patřil jen o chlup, to bude teprve podívaná.

„Tam mám cvičiště a sklad. Možná i nějakou místnost na oslavy, ale s tím si nejsem jistá," pokrčila jsem rameny.

„Ty máš pro sebe celý githor?" vykulil oči.

„No, když jsem vstala z mrtvých tak se trochu změnil můj životní styl a já si obstarala celý githor. Stejně jako učitele a trenéry. Máma s tátou nebyli proti a sehnali mi i některé drahé školy." Jako například tu v I'Nithijských horách, kde jsem potkala Merena. „I oni mě ale učili. Matka je skvělá bojovnice a předala mi pár rad ze života. Otec na tom je podobně, ale on mi na rozdíl od matky předával vědomosti. Strategie a poznatky z bojů, které zažil. Zároveň to byl taky on, kdo mě naučil dodatkově Starou řeč. Přestože na ni svět zapomněl, v naší rodině to tak neplatí." Pamatuji si moc dobře, jak otec nadával, když jsem Dorianovi pomáhala při různých zkouškách, které nám dával. Dorian toho pobral méně než já, ale dokázal by se jí domluvit. Kdyby ovšem bylo s kým mluvit.

„To všechno jen proto, že jsem tě...," nedokázal větu dokončit. Trápilo ho to. Trápilo ho, že vyměnil můj život za meč, přestože mě ten meč zachránil před Teorathsanem a teď máme výhodu.

„Tohle všechno a mnohem víc. Buď rád, že jsem se ti dokázala svěřit aspoň s tímhle," odvětila jsem s ledovým klidem.

„Já jsem rád, že se mnou vůbec dokážeš mluvit," povzdechl si. „Lituju toho, Keiro. Lituju, že jsem na tu dohodu přistoupil. Že jsem tě tam nechal a ani nikoho nezavolal. Lituju toho všeho." Mluvil od srdce. Vážně toho litoval a to jsem ani nemusela číst z jeho očí. Bylo to na něm poznat.