KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

73. Hory Ztroskotanců

Pod rouškou tmy jsem kradla poslední jídlo z kuchyně a vyhýbala se jakémukoli světlu. Neměla jsem na sobě oděv Temného stínu, ale vidět královnu, jak vykrádá jednu ze svých kuchyní, by vyvolalo spoustu otázek. Takže jsem zůstala ve stínech a do vaků brala vše, co vydrží nějakou dobu. Ano, měla jsem se vypravit až za týden, ale ona ta loď potom klidně počká.

Cesta na východ, kudy se podle zvěstí vydala Temný stín, trvá dva týdny, přestože je kratší, protože vody jsou klidné, nepohání. Navíc se musí dávat pozor na ostrov Ihtor, kde démoni hlídkují. Proto cesta na západ, když se přepluje přes Hory Ztroskotanců, trvá pouze týden. Proudy Jižního oceánu v téhle části pohání, vítr fouká k horám a musí se projet pouze mezi ostrovy I'Feu a I'Toro, které patří Magiu. Samozřejmě se dají Hory Ztroskotanců obeplout, ale trvalo by to déle a démoni by mě spatřili. Když se úspěšně dostanu k Morsu, tak v pohodě propluji i k západnímu pobřeží, protože mě mlha udrží ve své skrýši.

Se vším jídlem jsem se přenesla zpět k sobě, kde Hertia spala na pohovce, popadla tašku s čistým oblečením i s oblečením Temného stínu, vzala zbraně, které jsem zrovna neměla u sebe, a ve svém černém oblečení prošla stíny až k přístavu, který byl kousek od Magnificentie.

„Asi mi neřekneš, k čemu potřebuješ tu loď,“ promluvil známý hlas Detrena, když vyšel ze stínů ve svém šedém plášti. Kápi měl výjimečně sundanou.

„Ber to jako gesto dobré vůle. Jestli to tak brát nechceš, tak jako součást našeho spojenectví,“ odvětila jsem a hodila své věci na svou skromnou loďku. Byla z githoru, jak jsem si před poradou vyžádala. Pikový král vážně dokáže sehnat všechno. Navíc měla ideální tvar na rychlé plavby. Stěžně měla dvě, ale nebyly extra vysoké. Kajuta byla v podpalubí a na palubě bylo jen málo věcí. Opravdu malá kajuta byla i zde. „Hertie vyřiď, ať splní svůj slib. A ať se nezlobí, že to stejně věděla.“

„Proč bych jí to měl říkat zrovna já?“ zeptal se. Ve tváři neměl jediný náznak nějakého citu k ní.

„Vím o vás dvou. Dost mě překvapuje, že sis dokázal najít čas pro mě sehnat tu loď. Takže jí to vyřiď,“ přikázala jsem. Došla jsem těsně před něj a zadívala se do jeho zelených očí. „Jestli jí jakkoli ublížíš, najdu si tě, a že mi to nebude dělat zrovna problém. A až tě najdu, tvůj obličej vážně skončí připnutý na dveřích tvého sídla.“

Prošla jsem stíny na loď a moment nato už vyplula. Stačilo odplout pár set metrů a napojila jsem se na rychlé proudy. S vírou, že se v noci neutopím, a znalostí vod, kterou jsem získala už v dětství, jsem zašla do podpalubí a nechala proudy mě unášet na západ. Přímo k Horám Ztroskotanců.

***

Plula jsem dva dny, než jsem proplula mezi I'Feu a I'Toro, které jsem v dáli spatřila, a pár hodin, než jsem spatřila ostré vrcholy Hor Ztroskotanců. Proud i vítr mě vedly stále blíž a já musela potlačit probouzející se nejistotu. Pro mou smůlu začalo před pár minutami pršet a nevypadalo to, že by mělo přestat. V těchhle končinách to ale nebylo nic nenormálního.

Hodiny utíkaly. Vlny se zvětšovaly a vítr zrychloval. Už jsem dokonce viděla vlny lámající se o kameny. Ale cesta zde být musí. Už se to někdy muselo někomu podařit. Proplout. A jestli ne, mně se to podaří.

Pomocí přírody jsem vlny kolem sebe zklidnila a vítr nasměrovala pouze vpřed. Bohužel mě to až nebezpečně rychle vyčerpávalo. Ale i Keira to kdysi dokázala. Ta zkrotila své moře, já dokážu zkrotit vlny Hor Ztroskotanců.

Dostala jsem se k první nízké skalce a těsně zarazila vlnu, která se od ní odrazila přímo na mě. Přesto mě slaná voda ošplouchla. Bylo mi to ale jedno, protože jsem už byla dostatečně promoklá od deště. Deště, který zde byl ještě prudší. I můj teplý oděv už stihl prosáknout.

Jestli tohle přežiju, bude se to moct opěvovat.

Plula jsem dál a svou loď naváděla skrze úzké uličky mezi skálami. Každou chvíli jsem se musela vyhýbat silné vlně nebo zkrotit nepříznivý vítr, který se zde hnal uličkami jako já.

Nedokážu to udržovat celý den. Už teď je má moc přírody téměř na dně. A světlo se sotva stihlo nějak doplnit. Temnotu bych mohla použít, ale bylo by to o dost složitější, když bych ji musela nechat se vším splynout. Takové použití temnoty by nějaký lepší démon dokázal i na takovou dálku vycítit. A hned by mu bylo jasné, kdo takovou moc vyvolal. Že se k nim Temný stín neřítí ze západu, ale z východu. Že je Temný stín takový blázen, aby si myslela, že to dokáže proplout.

Síla temnoty se drala na povrch s každou vlnou, která ke mně dokázala proniknout. Nebyly to silné vlny, ale sůl v očích mi příjemná opravdu nebyla. Přesto jsem jí nedovolila vylézt. Chabými pokusy jsem korigovala vlny a vítr nechala už úplně být. Příroda už na tom byla hůře než světlo. To jsem dokázala použít aspoň trochu, ale bylo mi to houby platné.

Celkem ironie, že jsem se dvakrát vyhnula smrti, ale teď to nedokážu. Zvlášť když má první smrt byla právě utonutím. Očividně se do třetice neříká bezvýznamně, protože teď mě nemá kdo zachránit. Ne, není nikdo, kdo by odvrátil vlnu, která se zlomila o blízkou skálu. Koneckonců jsem si takovýhle osud zasloužila. Zemřít sama uprostřed ničeho s bídnou nadějí na to, že někdo vůbec najde mé tělo. Má moc vlnu nedokázala zadržet. A temnotu jsem zadržela jako kdysi.

Pak mě vlna pohltila.