KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

55. Královnička

Dnešek je už poslední den, co v Populusu strávíme. Zítra už se budeme muset přenést za Pounské pohoří a následně přeplout do Alisu. Zde to uteklo poměrně rychle a přestože si Fiar s Tenorem občas nemohli odpustit nějakou poznámku, bylo to tu fajn. Nejvíc mi bude scházet Fithiel, ale jelikož je to má budoucí švagrová, asi se neloučíme napořád.

S Fiarem jsme momentálně v neutrální zóně. Občas se provokujeme a neustále se pošťuchujeme, ale nic podstatného se naštěstí nestalo.

Aktuálně se nacházíme v Tenorově komnatě ve společenské místnosti a jediný důvod, proč tu stále jsem, je, že tu je aspoň Fithiel. Kdyby tu nebyla, dávno bych zvolila okamžitý úprk.

„Užili jste si to tu aspoň trochu?" zeptala se právě Fithiel. Já se radši rozhodla, že nebudu nijak odpovídat, protože odpověď by nemusela potěšit. Určitě bych si to tu ale užila víc, kdyby tu nebyl ten otrava v křesle naproti mému.

„Jo. Bylo to tu skvělý," odvětil Fiar a přetočil svůj pohled na mě. Rázem jsem mu seděla obkročmo na klíně, své ruce položené na jeho ramenech a on ty své na mém pase. Já ho za tu teleportaci jednou zabiju. I kdyby jen kvůli tomu.

„Hrdličky, tohle si nechte na večer," promluvil za mnou Tenor, ale Fiar mu nevěnoval žádnou pozornost a důkladně si mě prohlížel. To ho zajímala moje reakce? Z mého obličeje nic rozhodně nevyčte.

„Hele, tohohle svědkem být nepotřebuju, takže já se klidím," ozvala se Fithiel a prchla z komnaty. Zrádkyně.

„Já vás tu taky nechám, ale byl bych mnohem radši, kdybyste si tohle vyřídili u sebe," řekl nakonec Tenor a taky zmizel. Zůstali jsme tu jen já a Fiar, blízko u sebe, až mě na krku hladil jeho horký dech.

„Co to zas děláš?" zavrčela jsem na něj, avšak své ruce jsem na jeho ramenech ponechala a ani jsem se nesnažila nějak vymanit.

„Už mě začínalo nudit tohle dlouhý vykecávání. Tohle byl jednoduchý způsob, jak se jich zbavit," odvětil a na tváři mu hrál mírný úšklebek.

„Pořád jsme ale v Tenorově komnatě," namítla jsem.

„Byla bys radši, kdybychom byli v soukromí naší komnaty? Tam by mě nic nebrzdilo." Cítila jsem, jak jeho ruce sjíždí k mému pozadí a směřují až k lemu mé krátké sukně. Mé ruce hned vylétly k těm jeho a zadržely je na místě. On se ale nehodlal vzdát a mé pozadí stiskl, čímž ze mě dostal tichý vzdych.

„Fiare, přestaň," vydechla jsem a snažila se ze sebe sundat jeho ruce. Ne zrovna úspěšně.

„Nevypadáš, že by ti to zrovna vadilo," pronesl a jeho ruce opět stiskly mé pozadí. Tak teda dobře, nešlo to po dobrým, po zlým by to jít mohlo.

Přiblížila jsem se k jeho obličeji, až se naše nosy skoro dotýkaly. Své ruce jsem položila na jeho pevnou hruď a líně po ní přejížděla. Už se netvářil tak sebevědomě jako před chvílí, ale úšklebek je prostě na jeho obličeji zaseknutý. Svými rty jsem se jemně otřela o ty jeho a z něho vyšlo tiché hrdelní zavrčení. Přešla jsem až k jeho uchu a tiše zašeptal: „Nejsi jediný, kdo umí s ostatními manipulovat." Potom jsem vmžiku prošla stíny do naší komnaty, aniž by si něčeho všiml.

Když jsem si oblíkala jednu ze svých košil, ucítila jsem na zádech Fiarův pohled. „Jak můžeš takhle zmizet?"

„Jako takhle?" prošla jsem stíny těsně za něj a srovnala si svou košili. Nahou mě sice viděl, několikrát, ale když zrovna neprovádím jeden ze svých zákeřných plánů, nemám v plánu se mu ukazovat.

„Pomocí světla ani přírody se nemůžeš přemístit. Takže jak?" otočil se ke mně a celou si mě prohlížel. Každou píď přejel jeho pohled.

„Řekněme, že i já mám jistá tajemství," tajemně jsem se usmála a nechala ukázat své o něco delší a ostřejší špičáky. Nejsou tak nápadné, hodně lidí by je považovalo za obyčejné, ale kdybych jim jimi vyrvala hrdlo, hned by si to dvakrát rozmysleli.

Chystala jsem se odejít do koupelny, ale najednou jsem opět stála před ním. A on nevypadal, že by mě nechal odejít, než dostane svou odpověď. „Dělej si se mnou, co se ti zlíbí, ale víc toho ze mě nedostaneš," řekla jsem rázně a pokusila se ho znovu obejít. Samozřejmě neúspěšně. Mohla bych projít stíny, ale nějaká maličká část mě chce vědět, co se bude dít dál.

„Co se mi zlíbí? Nepopírám, že mně by se líbilo dost věcí, které bych s tvou maličkostí mohl spáchat, ale tak nějak tuším, že mi to stejně jednou řekneš. I kdyby ne za týden, za měsíc, možná ani za rok," přistoupil ke mně blíž, „ale jsme k sobě už navždy připoutáni. A já jsem dost trpělivý." Málem mi naskočila husí kůže, jak klidně a vyrovnaně to říkal. Nezněl jako ten Fiar, s kterým jsem mluvila před pár minutami v Tenorově komnatě. Teď zněl skoro až děsivě. Možná se na něj vykašlu a zakroutím krkem sobě.

„Doufám, že svou trpělivost moc nepřeceňuješ," bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat, aniž bych projevila svou nejistotu. Své tělo jsem ovládala dost dobře na to, abych zabránila sebemenšímu třesu, ale oči prozradí všechno. A on se v těch mých vyzná.

„Zdá se mi to, nebo jsi opět nervózní, královničko?"

„Neříkej mi královničko," zavrčela jsem v odpověď.

„A nejsi snad královnička?" udržoval si svůj úšklebek. Aspoň jsme odešli od tématu, ale tohle téma nebylo o nic lepší.

„Budu tvoje noční můra, jestli nepřestaneš mít tyhle blbý kecy a nenecháš mě konečně odejít do tý pitomý koupelny." On se jen tiše uchechtl a ustoupil mi z cesty. Když jsem kolem něj procházela, jednou rukou mě stihl zachytit a mírně se nahnul k mému uchu.

„Ty bys byla skvělá noční můra, královničko," zašeptal a propustil mě na mé cestě do koupelny.