KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

42. Rodinné setkání

Pohled Keiry
Ležela jsem na pohovce v mezipatře a četla si jednu z knížek, kterou jsem zde našla. Než se teda v pokoji opět zjevilo jasné světlo, ze kterého vyšel Teorathsan.

„Slezeš dolů sama, nebo tě mám sundat sám?“ zeptal se výsměšně a já, neschopna více odporu, pomalu začala lézt po žebříku dolů.

„Ať už je to za mnou,“ odfrkla jsem si.

„A přesně takhle dopadla nejmocnější mince. Možná kdyby se tolik neblýskala, neupoutala by kupcovu pozornost.“ Vážně furt musí mluvit o těch mincích a kupcích? Byla jsem opilá... A taky jsem na to dost doplatila.

„No, teď už se zrovna neblýskám,“ narážela jsem na můj aktuální vzhled a celkem i stav.

On přešel blíž ke mně, ale než se mě vůbec stihl dotknout, odletěl na druhou stranu pokoje a přede mě se postavil Fiar.

„Fiare? Co to sakra děláš? Nemáš proti němu šanci, na místě tě zabije. Nech to být,“ snažila jsem se ho dostat z ložnice, ale on se ani nehl, jen ke mně natočil hlavu.

„Proč jsi mi o tom sakra neřekla?“ zeptal se namísto nějaké odpovědi.

„Přesně kvůli tomuhle,“ odvětila jsem, ale to se můj pohled stočil k Hertie, která stála a hlídala dveře.

„Podívejme se, má sestra a tvůj budoucí manžel tě přišli zachránit,“ uchechtl se Teorathsan a konečně se narovnal.

„Nejdřív ji chceš zabít, teď si z ní uděláš hračku? Dost ubohý, nemyslíš?“ promluvila k němu Hertia.

„Možná jo, ale nemám rád, když si někdo mé hračky bere,“ vydal se přímo za mnou a Fiarem, ale ten vytasil meč, čímž donutil Teorathsana zastavit. Jeden z devíti mečů z antiqua aurum. Meč, který patří Teorathsanovi.

„Kde jsi k tomu sakra přišel?“ zeptala jsem se zděšeně a udiveně zároveň.

„Jen jí to pověz, jak jsi získal můj meč?“ ušklíbl se Teorathsan. Fiar se ale neměl ke slovu, takže se ho chopila Hertia.

„Teorathsan se tě chtěl zbavit, když už jsi byla malá. Nabídl Fiarovi, že jestli tě zabije, dostane, co si bude přát,“ vysvětlila mi a já opět stočila pohled k Fiarovi, na kterém byly jasně vidět výčitky.

„Tys mě zabil, jenom kvůli meči?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Každopádně teď se hodí, takže si to s tebou vyřídím až potom,“ dodala jsem úplně jiným tónem a všech pohledy se změnily v překvapený. Jen jsem pokrčila rameny.

„Vypadni, bratře, a už nikdy se nevracej. Jestli se opovážíš byť jen dotknout Keiry, bez váhání tě zabijeme,“ varovala ho Hertia a Teorathsan rázem zmizel ve světle.

Fiar schoval meč a hned nato mě obejmul. Chvíli jsem jen vyjeveně zírala, ale nakonec jsem mu objetí oplatila a užívala si to teplo jeho těla.

„Teď už jsi v pořádku,“ zašeptal mi do vlasů a na mě po těch 5 dnech spadla únava. Kdyby mě nedržel, spadla bych na zem, ale takhle jsem mu usnula v náručích. Nehledě na to, že jsme stáli.

Probudila jsem se v posteli, ale byla jsem už sama. Fiar nikde v ložnici nebyl a společnost mi dělala jen Hertia, která seděla na druhé polovině postele.

„Kde je Fiar?“ zeptala jsem se, než jsem si to stihla pořádně rozmyslet.

„Chybí ti snad? Musel jít přivítat důležité hosty,“ odpověděla.

„Počkat, to už přijíždí na svatbu?“ vymrštila jsem se do sedu a ona jen přikývla. Oni jsou tu o den dřív!

Vystartovala jsem z postele tak rychle, že jsem se zamotala do deky a spadla na zem. Ze země jsem se ale rychle dostala a začala se oblékat do svého normálního oděvu. Kalhoty, košile a vysoký boty.

Hned nato jsem naběhla do koupelny a udělala ranní hygienu. Vlasy jsem sepla do drdolu a už se chystala vyběhnout ven, ale vzpomněla jsem si ještě na dýky. Takže jsem si 4 ukryla do bot a s Hertiou v patách vyběhla ven.

Doběhly jsme až na nádvoří, kde se už Dorian vítal s otcem i matkou. Dlouho jsem nečekala a vyběhla k nim také.

Jen jak mě spatřili, jejich výrazy se ještě více rozjasnily. Obejmula jsem otce i matku, ale někdo mi tu chyběl.

„Kde je Damian?“ zeptala jsem se a matka se jen uchechtla.

„Chyběl jsem ti?“ ozvalo se za mnou a já Damianovi skočila rovnou do náruče.

„Chyběl,“ zašeptala jsem a obejmula ho ještě pevněji. Až po nějaký chvíli mě pustil a já se otočila k matce, která se bavila s Hertiou jak se starou známou. Ani by mě to nepřekvapilo.

„Jak se zatím vede s Fiarem?“ zeptal se otec.

„Opovaž se říct něco špatnýho,“ zjevil se vedle mě Fiar s mírným úšklebkem a přehodil mi ruku přes rameno. Jen co zpozoroval Damiana, probodl ho pohledem. Ten pohled byl ale vzájemný.

„Není to procházka růžovým sadem, ale přizpůsobila jsem se,“ odvětila jsem otci, ale přeslazený úsměv věnovala Fiarovi.

„Jsem na tebe hrdý, dcero,“ pronesl, než odtáhl Damiana dál, abychom si to s Fiarem mohli vyřídit. On si ale nic nechtěl vyřizovat tady, proto mě zatáhl až do stínu za sochou u brány do hradu.

„Kdo je sakra ten týpek?“ zavrčel na mě.

„Ty máš Mirabeth, já mám Damiana. Nehledej v tom nějakou vědu,“ chystala jsem se vrátit zpátky, ale on mě natiskl na stěnu.

„Užij si s ním, dokud můžeš. Po svatbě už na tebe nešáhne,“ informoval mě, než odešel zpátky k mé famílii a Damianovi. Tím pádem si už s Damianem moc neužiju, protože teď si od sexu dávám dobrovolnou pauzu na dobu neurčitou.

Vrátila jsem se za nimi také a zrovna probírali, že pro Damiana není připravená komnata. Pro tohle já řešení mám.

„Může být u mě. Já mám v komnatě místa dost,“ navrhla jsem a spatřila nepatrný úšklebek na Damianově tváři.

„Dle mýho problém vyřešen. Takže jdeme,“ promluvila Hertia, než se mě Fiar pokusil zabít.

Všichni jsme se vydali do hradu a doprovodili mé rodiče do jejich komnaty.  Potom se od nás Fiar oddělil a my zbytek došli do našeho patra, kde se oddělil Dorian a my 3 zašli do mých komnat.

„Keiro, já se asi na pár nocí přestěhuju do společenský místnosti, jestli ti to nebude vadit,“ řekla Hertia, než zmizela ve dveřích vpravo. Já zavedla Damiana až do ložnice a on si ji s úžasem prohlížel.

„Nešetřili na tobě,“ uznale pokývl hlavou a svůj pohled přesměroval na mě. Neuplynula ani sekunda a začali jsme se líbat, když mi ale chtěl rukou zajet pod košili, zastavila jsem ho.

„Víš, za ty 2 týdny se toho dost stalo a já zrovna nemám náladu na sex a asi ani nějakou dobu mít nebudu. Vím, že ses na to těšil, ale promiň,“ sklonila jsem pohled.

„Já se těšil na tebe, sex je jen bonus,“ usmál se a políbil mě na čelo.

Já se zadívala na jeho odhalené klíční kosti, po kterých se linuly černé linie. „Aspekt světla?“ přejela jsem po nich rukou.

„Teorathsan byl výjimečně štědrý, dostal jsem ho dnes ráno.“ Aha, výkupný. Co se dalo čekat?

„Jo, on dokáže být štědrý,“ pronesla jsem s jistou ironií v hlase a plácla sebou na postel. Damian mě hned následoval.