KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

80. Opětovné shledání

Byla chvíle po půlnoci a já sledovala skrz díru ve střeše, jak na mě Fiar čeká. Sledovala jsem ho už nějakou dobu a vůbec mi to nevadilo. Černé vlasy si nechal odrostlé, ale pořád mu padaly jen do očí. Do těch modrých studánek, ve kterých se pokaždé topila. Ani během chvílí u mé famílie neztratil své svaly.

Déle už jsem čekat nechtěla a skočila jsem přímo před něj. Jestli ho to překvapilo, nedal to najevo. „Kde je Keira ti neřeknu, to ti je jasný, že?“ promluvila jsem jako první. Byl ode mě jen metr a půl. Jako Temný stín bych měla být nejspíš dál, ale jako Keira jsem se k němu chtěla přitisknout a nikdy ho nepustit.

„Chtěl bych smlouvat,“ řekl a udržoval si svůj kamenný výraz.

Tiše jsem se uchechtla, zatímco jsem začala líným krokem kráčet kolem něj. „A co by Jeho Veličenstvo mohlo nabídnout vražedkyni?“ zeptala jsem se.

„Příjemný spánek,“ odvětil, než se na mě vypustil plyn z velux somnum. Nedostal by se ke mně, ale já nechala svou ochranu padnout. Přeci jen, bude větší zábava.

A tak jsem propadla sladkému spánku.

Probudila jsem se spoutaná na židli. Než jsem však otevřela oči, už jsem se zbavila pout. Ruce jsem však ponechala za zády, když jsem otevřela oči.

„Vím, že v tuhle chvíli už ty pouta nemáš,“ řekl Fiar, který stál přede mnou. Byli jsme v jeho komnatě. Když už ale věděl, že pouta nemám, založila jsem si ruce na hrudi. „Měla jsi několik možností mě zabít. Vlastně mě můžeš zabít úplně kdykoli. Přesto jsi to neudělala. Máš pro mě snad slabost? Nebo jsem okouzlil i tebe?“ zeptal se s neskrývanou arogancí. Vůbec ho neděsilo, že před ním sedí nejznámější vražedkyně světa.

Vstala jsem na nohy a přistoupila těsně před něj. „Přiznávám, tvá tvář nepatří k těm odpornějším,“ řekla jsem, zatímco jsem mu prstem sjížděla po tváři jako nějaká kočka.

Fiar na mě upřeně hleděl. Možná se snažil projít kouzlem na mém plášti. „Kdo se skrývá pod všemi těmi triky? Pod tou nekonečnou temnotou?“ zeptal se tiše, avšak ne slabě.

„Chtěl bys spatřit sériového vraha?“ zeptala jsem se na oplátku já.

„Jednou mi někdo řekl, že všichni mají důvod, že jsou takoví, jací jsou. Vrazi obzvlášť,“ odvětil. Všimla jsem si, jak jeho ruka cukla ke mně, ale místo toho jen sundal mou ruku z jeho tváře. Trochu jsem proklínala své rukavice, že jsem nemohla cítit jeho mozolnatou ruku.

„Keira je velice inteligentní,“ pověděla jsem jako dostatečnou odpověď.

„Jeden z nekonečna důvodů, proč ji miluju.“

Ztuhla jsem. Nebylo to na mě vidět, ale zasekla jsem se na místě. „Nevím, jestli by za to měla být ráda, nebo by se měla litovat,“ odvětila jsem nicneříkajícím tónem. Pravděpodobně si už byl jist, že jsem Keira. Jen taky hrál tu moji hru.

„Copak? Závidíš jí snad?“ zeptal se s mírným úšklebkem.

„Prosím tě... Keira si pohrává se světýlkem a kytičkama, zatímco já tu procházím stíny, lezu lidem do hlavy a dokážu zmizet, kdykoli se mi zachce. Já jsem ta, která si upravila plášť, aby mě pod ním nikdy nikdo nespatřil. Já tu očarovala vrhací nože, aby se ke mně vždycky vrátily a nikdy neminuly. To mé dýky dokážou proseknout i ty nejpevnější kovy. Jen já a pouze já dokázala zařídit, aby tohle všechno fungovalo. Jestli by měl někdo někomu něco závidět, měla by to být Keira.“ I když přiznávám, závidět sama sobě není jednoduché. Každopádně tohle všechno zařídit nebylo taky jednoduché. Zvlášť aby to fungovalo jen v mých rukách a pouze dokud nezemřu. Dýky jsou ostré jen u mě, vrhací nože se vrací pouze ke mně a plášť skryje pouze mě. A to vše jen díky Staré řeči a oběti, která se musela za každou zbraň poskytnout. Avšak vzhledem k tomu, že to měla být krev, nebylo to zrovna těžké.