74. Rozžhavený kov

943 62 1
                                    

Pohled třetí osoby
Démoni ho odvlekli do Nigreda. To byla jediná věc, kterou si byl jist. Nevěděl ale, kdy to bylo. Nevěděl, jestli ho vězní hodiny, dne, týdny, měsíce či roky. Nevěděl nic. Viděl pouze tmu. Cítil pouze chlad. Slyšel pouze záblesk své magie, která mu šeptala. Šeptala mu o naději. Naději na záchranu, na dokonalý život s dokonalou manželkou. On ale i tenhle šepot přehlížel. Keira si pro něj nepřijde, nikdo ho nezachrání. On sám to nedokáže. Železné okovy ho pálily na kůži. I kdyby je neměl, jeho magie pořád nemá sílu něco zplodit. Byla tam, vždy tam byla a navždy bude, ale neměla dostatečnou sílu.

Neviděl rozdíl mezi sny a realitou. Splývaly v jedno. Jen občas si uvědomoval, kdy propadl spánku. Byly to ty chvíle, kdy ji viděl. Když přijela na Shadow k němu na hrad. Když ji vyvedl na své tajné místo na střeše hradu a viděl její úsměv, když hleděla na východ slunce. Když na oslavě jeho otce měla ty nádherné černo-zelené šaty a vypadala jako to nejvznešenější stvoření, které vůbec může existovat. Když ji poprvé políbil. Když s ní tancoval po svatbě a nedokázal se vynadívat na její tvář s ruměnci. Když mu dala pěknou nakládačku při jejich malým souboji. Když za ním přišla přes balkon a probudila ho masáží zad. Viděl celou vílí slavnost i její výraz, když ji dovedl k výklenku v Enderijských vodopádech. Viděl ji pořád. Bylo to to jediné, co ho udržovalo při smyslech. Také ale viděl chvíle, na které by nejraději zapomněl. Když ji jako dítě nechal utonout v tůni. Když ji Pikový král zmlátil do bezvědomí a on nic neudělal. Když viděl Teorathsana, jak je pouze v její blízkosti. Nebo když ji viděl sedět na křesle v kaluži své krve. Byla to jeho největší noční můra. Ale o to místo se s ní přela vzpomínka na všechno, co jí řekl, než ho unesli. Zachránila mu život. On ji odehnal.

Odehnal ji a teď si zaslouží tu být. Nevěděl ani, jak je možné, že pořád žije. Nepamatoval si, kdy naposledy jedl nebo pil. Jestli se něco takového v blízké době dělo, muselo to být během jeho spánku.

Teď však krom šeptání své magie zaslechl i šramocení klíče v zámku. Chvíli nato ho světlo udeřilo do očí, až je musel zavřít. Světlo neviděl dlouho. Ani nevěřil, že ho někdy ještě spatří.

„Omlouvám se, že jsem tě nechal tak dlouho čekat,“ promluvil hlas, který znal. Nedokázal ho však přiřadit k tváři. „Ale řekněme, že jsem měl i jiné povinnosti.“

Muž za sebou přivřel dveře, čímž eliminoval světlo natolik, aby Fiar mohl otevřít oči. Král démonů. Dewun Fetorel. On před ním stál a on nařídil jeho únos.

„Co... Proč tu jsem?“ zachraptěl Fiar. Hrdlo měl vyschlé, ale dehydratovaný nebyl. Bůhví čím ho živili.

Dewun přistoupil až k němu a opřel se o železný stůl, na kterém ležel. „Vlastně pro nás nemáš žádný význam, ale se syny jsem se shodl, že jako návnada posloužíš dobře,“ promluvil. „Nebylo těžké proniknout Damianovi do mysli a přimět ho se tě pokusit zabít. Pak už to šlo samo. Když ho Keira přiměla si myslet, že to byl pouze sen, krásně to zapadlo. Damian ničemu nevěřil a vy dva jste byli rozhádaní.“

„Keira nepřijde,“ dokázal namítnout. Nedovolil si přemýšlet nad tím, jak Keira dokázala přimět Damiana si to myslet.

„Myslíš? Dle mého už je dávno na cestě,“ odvětil. „Cesta ale nějakou chvíli potrvá a moji synové jsou dost netrpěliví. S tebou si užijí dost zábavy.“

„Proč ji tu chcete?“ zmohl se na dalších pár slov. Bylo to spíše zachraptění, ale srozumitelné to bylo.

„Máme s ní nevyřízené účty,“ odpověděl a vstal od stolu. „Je škoda, že tvá mocná magie vypověděla službu. Dost rád bych viděl nějaké ukázky, ale nevadí.“ Neuběhla ani setina od toho, co to řekl, a už byl pryč. Prostě zmizel. Tak, jak to dokázala Keira. Jak to předtím dokázal on.

Pořád přivřenými dveřmi začal dovnitř proudit sladký plyn, který krále ukolébal k spánku.

Probudil se spoután opět na železném stole, ale v místnosti, kde bylo dost světla. Přímo v mučírně. Nevypadala děsivěji než ty, které měla Keira v githoru, ale byla mnohem větší.

„My nepotřebujeme tolik hraček, abychom lidi přiměli křičet,“ promluvil další známý hlas. Budoucí král. Renönin Fetorel. Korunovace má být prý za měsíc. Nebo už byla? Než ho unesli, měla být za měsíc.

Vedle něj stál jeho bratr, Lindrön Fetorel. Bylo mu teprve sedmnáct. O 9 let mladší než Renönin.

„Víme o tvé odolnosti vůči ohni. Jak ti může popálit kůži, ale necítíš žádnou bolest, i když to není tvůj vlastní oheň. Vskutku vzácná schopnost,“ uznal Renönin. Přišel ke koši na oheň a vytáhl z něj nažhavený pohrabáč. „Vždycky mě zajímalo, jestli to samé platí i pro rozžhavený kov,“ přiložil pohrabáč k jeho břichu. Propálil košili, kterou měl na sobě, a propaloval jeho kůži.

Fiar ale nekřičel. Ne, on ne. Bude trpět. Bude trpět, a to pořádně, ale nebude křičet. Jestli ano, tak ne hned. Vydrží. Vydrží tu bolest, protože to by udělala Keira. Kdyby teda už dávno nebyla pryč.

„Lindröne, zapal zbylé koše,“ řekl Renönin s úsměvem na rtech.

Lindrön s kamennou tváří zvedl poleno z jednoho koše a došel s ním až k Fiarovi. Poté se skrčil a něco s tím polenem dělal.

Co udělal bylo Fiarovi jasné, až když ucítil, jak se kov pod ním rozehřívá. Pod jeho nohama, trupem a rukama. Kov byl zezačátku příjemně teplý, ale ten pocit netrval dlouho. Ne, začalo to pekelně pálit. Avšak on si nedovolil vydat jedinou hlásku. Trpěl, ale nezmítal se v bolestech. Nenaříkal. Byl v podstatě napůl mimo, když si konečně nechal vyprávět příběhy o dokonalém životě od své magie. Příběhy, které věděl, že nikdy nenastanou. Ale stačilo mu to. Mohl trpět, ale vzpomínka na Keiru ho udrží při životě. Vždycky.

KŘÍŽENEC Světla a TemnotyKde žijí příběhy. Začni objevovat