𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 8

   🅐︎ngel stojí ve své vlčí podobě a dívá se na svou vyvolenou Lunu. Tak nádhernou dívku ještě nikdy neviděl.

Její vůně ho volá k ní a on s tím nedokáže nic udělat. Poslechne své instinkty a vyrazí za ní. Možná bude mít štěstí a ona nevyjekne hned, jak ho spatří.

Má štěstí, protože jakmile se zastaví jen pár stop od ní, stále se na něj dokáže jen dívat. Něco se mihne v jejích očích.

Byla to snad touha, co v nich uviděl? Neví jistě.

On však v tenhle okamžik touží po jediném. Proměnit se a vzít si svojí Lunu tam, kam patří. Do jeho smečky. Do jeho domu. Své ložnice.

Jeho zvířecí instinkty mu radí, aby si jí vzal hned, ale lidská část, ta která si přeje, aby se jí dvořil, zvítězí na plné čáře.

Teď, ale jistě ví, že jeho Luna není stejná jako on. Je to lidská dívka a možná nebude schopná nikdy nepochopit, jaký on doopravdy je.

Nikdy v životě by jí neublížil. Nedokáže to. Musí svojí Lunu získat ve své lidské podobě. V té, která teď bude muset mít navrch.

V tom, ale dívka zničehonic zavrávorá a upadne. Ještě na něj naposledy pohlédne a pak zavře svá krásná modrá kukadla.

Omdlí mu přímo před očima. Netuší, co se vlastně stalo a také proč, ale s tímhle musí něco udělat.

Rozhlédne se kolem sebe a nespatří jedinou živou duši. Proto se promění a zvedne dívku ze země. Kdyby ho však teď spatřila, určitě by začala ječet, jelikož jediné oblečení, které má na sobě, jsou trenky. Spodní prádlo je totiž jediné, které na vlkodlacích vydrží a nezničí se.

Neví kam s dívkou má jít. Rozhodne se ale, že dívku vezme tam, kam patří. Do jeho domu. K její nové rodině. Snad jednoho dne pochopí, že od něj není úniku. Že on je ten, komu teď patří a on patří jí. Pro vlkodlaky je jejich druhá polovička důležitější, než všechno ostatní.

Rozběhne se jak nejrychleji umí, ať může být co nejdříve doma. Musí. Neví totiž, kolik má času, než se ona dívka probudí.

   🅢︎lunce už dávno zapadlo, když se dostává ke smečkovému domu. Loktem otevře dveře a doufá, že nikoho ze členů smečky nepotká. Jenže to je hloupost, myslet si, že v domě, kde žije třicet vlkodlaků, na nikoho nenarazí.

Jeho matka se zděsí, hned jak ho spatří. „Koho to k nám vedeš chlapče?" Zeptá se hned, jak k němu dojde a začne si prohlížet dívku v jeho náručí, která vypadá, jako kdyby spala.

„Lunu maminko. Nesu si domů svojí Lunu." Odpoví své matce a zamíří si to rovnou ke schodům. Matka ho následuje.

„Synku, co jsi to řekl?" Zeptá se, protože jí nedává smysl, že by Luna jejího syna, byla člověkem. Tohle přeci nemohla Bohyně dopustit.

„Mami, teď mě dobře poslouchej." Zastaví se až u dveří do své ložnice.

„Otevři mi dveře." Udělá oč jí žádá.

„Tahle lidská dívka, je má družka. Luna smečky a já si přeju, aby jste se k ní chovali se vší úctou, tak jako se členové této smečky chovali k tobě. Jako k sobě rovným. Je to tak těžké? Je těžké to pochopit?"

„Zlato, ale já.." Nestihne větu ani doříct.

„Mami, já si tohle nevybral. Nevěděl jsem, a ani jsem si nikdy nemyslel, že by má družka mohla být člověk. Chce to tak, ale Bohyně a já se budu jejím přáním řídit. Ať se to někomu líbí nebo ne."

Eleonor pohotově přiběhne k posteli a oddělá z ní přikrývku. Angel svou družku položí na postel, vezme si od matky přikrývku a zakryje jí.

„Promiň Angele. Nechtěla jsem, aby to vyznělo neuctivě. Je mi jasné, že ty za to nemůžeš. Tenhle výběr není na nás, ale na naší Bohyni. Když uvážila tuhle dívku hodnou pro vlkodlaka, Alfu smečky, tak i mi, jí tak budeme brát."

Najednou mu jeho matka vlepí polibek na tvář a odejde. On zůstává ve své ložnici pouze se svojí Lunou. Osamotě.

„Alfa a jeho Luna. Kdo by to byl řekl, že ve své ložnici, budu mít někdy svojí Lunu." Řekne nahlas a podívá se na spící dívku ve své posteli.

Pořád tomu však nedokáže uvěřit. Chtěl ji jít hledat a přitom nemusel ani daleko. Stačilo se jít jenom ven proběhnout.