𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 17

   🅞︎livie nevěří vlastním uším. Sice se o tom včera i dnes s Madison bavily, ale v tu chvíli nevěřila, že by tu doopravdy vlkodlaci žili.

„Co je Luna?" Zeptá se nevěřícně. Ještě stále se nemůže vzpamatovat z faktu, že právě ona by měla být družkou, jak řekl Angel, vlkodlaka a ještě k tomu Alfy smečky.

Dívala se na něj jak přechází po pokoji. Zastavil se jen na tu chvíli, kdy jí řekl, že ona je jeho družka, Luna smečky a on vlkodlak a jejich Alfa.

Sice se ještě stále nevzpamatovala z faktu, že muž, který se jí tolik líbí, je vlkodlak, ale nepřipadá jí to až moc důležité.

Podle logiky by měla vyšilovat. Snažit se utéct. Bůh ví, co ještě, ale ona nic z toho nedělá a má oči jen pro svého vlkodlaka.

Osmělí se a dojde k znovu pochodujícímu Angelovi. „Zastav se konečně." Podívá se na jeho ladné pohyby. Vážně chodí jak zvíře na lovu. Nedokáže si ani představit, jak se asi musí cítit jeho kořist, když si jí vyhlédne. Měla by to avšak vědět. Vždyť ona je tou jeho kořistí. Ona je ta, kterou se snaží polapit.

Angel se zastaví a podívá se na ni. V očích mu Olivia zahlédne strach a bezmoc. 'Z čeho by se mohl cítit být bezmocný? A proč ten strach?' Neví. Na tohle nemá odpověď.

„Ty.. ty se mě nebojíš? Neutečeš?" Zeptá se a nevěřícně zakroutí hlavou.

Postřehne jak se mu ulevilo. „Proč bych měla? Nevypadáš na to, že by jsi mi chtěl ublížit."

Ublížit by jí nedokázal, ani kdyby chtěl. „Druhové své družky chrání za každou cenu. Dokonce za cenu vlastního života. Neubližují jim. Tohle by si nikdy nedovolili. Jejich instinkt jim říká, aby je chránili, ctili a milovali."

„To se mi líbí." Odpoví a opatrně natáhne ruku a dlaní se dotkne jeho tváře. Mladý Alfa na její dlaň položí tu svou a chvíli se jen těší z jejího doteku.

„Čekal jsem tak dlouho na tebe." Vydechne úlevou. „Ani nevíš jak moc se mi ulevilo, když jsi neutekla s křikem. Stále jsi tu. A já už tě nikdy nikam nepustím."

Olivie se zalekne poslední věty. „To, ale nejde Angele. Známe se teprve krátce. Mám svojí práci. Nemůžeš mě nutit, abych s tím přestala. A co mí přátelé? Teda spíše přítelkyně? Co by na to řekla, že jsem se po pár dnech co tě znám k tobě nastěhovala?" Začne panikařit, protože v tuhle chvíli ji vlastně ani nic nezbývá. Netuší jak to u jejich druhu chodí. Netuší, že jakmile druh najde svojí družku, společné soužití je nutnost.

Zamyslí se. „Olivie, ale takhle to u nás chodí. Jakmile si druh najde svojí družku, tak se k sobě nastěhují. Chceme své družky chránit a proto je potřebujeme mít u sebe. Zvykneš si. Pomohu ti s tím. Celá smečka se o tebe bude starat. Teď jsi jejich Luna a.." Větu ani nedořekne a zlomí se mu hlas.

Neví už jak dál. Jeho Luna s ním nechce žít. Vždyť to takhle chtěl i on sám. Chtěl si získat její důvěru, lásku i její srdce. Jenže sám moc dobře ví, že by to stejně nikam nevedlo. Ona patří k němu a má být po jeho boku.

Zhluboka se nadechne. „Jsi moje Luna Olivie. Nebudu ti bránit chodit do práce, i když se mi to ani v nejmenším nelíbí. Nebudu ti ani bránit stýkat se s tvojí kamarádkou, ale musíš pochopit, že od teď je tvůj domov tady." Řekne rozhodně a jeho slova neponechávají žádný prostor k námitkám ani ničemu jinému.

Odmlčí se na kratičký okamžik. „Po večeři tě odvezu domů a zítra se pro tebe a tvé věci vrátím. Nastěhuješ se sem. Do mého domu. Do mé ložnice. Do naší postele."

Ztěžka se posadí na jeho obrovskou postel. Četla knihy o vlkodlacích, hledala si o nich informace na internetu. Některé ty informace byli stejné jako ty, co jí řekl sám Angel.

Mohl je na internet dát někdo z jeho druhu? Nějaký vlkodlak? Neví, ale teď už s tím stejně nic neudělá. Pokud je v knihách napsaná pravda, tak se družka většinou podřídí druhovi. Teda pokud není vlčice dcerou Alfa páru.

Klekne si před ní a donutí jí, se na něj podívat. „Pověz mi, Olivie, nad čím přemýšlíš? Potřebuji to nutně vědět. Nemohu ti říct, že vím jak se cítíš, ale nemohu ti ani pomoct, když mi to neřekneš."

„Víš já.." Víc už neřekne, protože se na ní Angel vrhne jako na svojí kořist. Čímž vlastně v téhle chvíli, i je.