𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 97

   🅤︎ž je to měsíc, co Alfa Angel Moon postrádá ve své smečce svojí Lunu, která od něj utekla, aniž by mu řekla jediného slova.

Vánoce pro něj byla noční můra, jelikož si je představoval úplně jinak. Doufal, že je stráví společně s Olivií, která se rozhodla ho opustit a vzít si s sebou i jejich nenarozené dítě.

Zbývá jeden den a bude mít narozeniny, které měli oslavit společně, ale v ten den měli společně projít ještě jednou zkouškou. Proměnou.

Nedokáže se zbavit pocitu, že se stane něco jí a nebo jejich dítěti, které nosí pod srdcem.

Dokonce se ani neuráčila ukázat u své gynekoložky, u které se zaregistrovala a má k ní chodit na kontroly. Začíná čtvrtý měsíc a jejich dítě je právě v této chvíli ve stavu ohrožení.

Tolik si přeje být teď s ní. Trávit veškerý svůj volný čas rozmazlováním své ženy, ale ona se rozhodla odejít a jeho tu nechat.

Ani list papíru, kde by napsala proč a kam odchází, nenechala. Nikomu nic neřekla, až na jejího otce. Archieho Moralese. On byl poslední s kým mluvila. Koho ze svých blízkých viděla naposledy.

Jediná připomínka toho, že tu vážně byla a nezdála se mu, je její strýc, který se odmítl hnout z domu. Také stále doufá, že se jeho neteř vrátí.

„Angele.“ Vřítí se do jeho pracovny právě zmiňovaný muž.

„Co je, Cody? Ozvala se ti?“ Vyskočí ze židle a rychle dojde k němu.

„Ne, ale něco mě napadlo. Možná vím, kde Olivia je.“ Řekne zadýchaně a svalí se na pohovku, před kterou se zastavil. Musí popadnout dech, aby mohl začít vysvětlovat.

„Tak mluv. Kde může být?“

Cody se zhluboka nadechne a vydechne, jak se snaží uklidnit své rozbouřené srdce, které v jeho hrudi bije jako na poplach. „Je tu jedno místo. Úplně jsem na to zapomněl.“

„Tak už to konečně vysyp.“ Říká už popuzeně Angel.

„Dům po mé matce. Zdědila ho a od té doby v tom domě nikdo nebyl. Možná bude tam. Sama se nikdy nedotkla jediného centu, který jí moje matka odkázala. A že těch peněz není vůbec málo.“

Vůbec neví, že jeho žena má někde nějaký dům a peníze, které zdědila po své babičce. Nikdy se o tom nezmínila. Proto jí tolik vadilo, když jí všechno platil on sám.

„Kde je ten dům Cody?“ Zeptá se o trochu klidněji. Moc dobře si uvědomuje, že Cody není jeho podřízený, ale strýc jeho manželky.

Ten jen zavrtí hlavou. „Tam se sám nedostaneš. Musíš znát kód od brány. Pojď, okamžitě vyrazíme.“ Vyjde ven z pracovny následován Angelem.

   🅒︎ítí na sobě změny. Ví, že přichází chvíle, kdy nastane proměna. Přeci jen je to už pár dní, co se s jejím tělem něco děje. Něco, co by nemělo.

Vezme telefon z konferenčního stolku a také vizitku s číslem na otce, kterou jí v den, kdy se viděli naposledy dal a řekl, aby zavolala, jakmile pocítí změny.

Naťuká na displeji číslo vytištěné na vizitce, klikne na volat a přiloží si telefon k uchu.

Chvíli to zvoní a pak uslyší zvuk značící, že hovor osoba přijala. „Je to tu.“ Řekne pouze.

„Dobře. Najdu si tě.“ Najednou telefon utichne.

Nechápe jak si jí otec najde, ale rozhodně bude ráda, když jí někdo s proměnou pomůže.

Uvažuje nad tím, že mu měla zavolat už dávno. Mohl jí na tu proměnu připravit. Vše jí vysvětlit. Jenže ona prve pomoc nechtěla. Teď však, ale přeci nejde jen o ní. Jde také o její a jejího druha nenarozené dítě. Potřebuje pomoc a to co nejdřív.

Zasáhne jí bolest hlavy. Vůbec neví, co má dělat a nebo jak se zachovat. Slyší klepání na dveře.

Opatrně vstane a snaží se dojít ke dveřím, aby je mohla otevřít. Jenže padne na kolena a celým jejím tělem projede vlna bolesti.

Koutkem oka si všimne, jak se dveře rozletí a v nich stojí její otec. Upíří rychlostí je hned u ní a bere jí do náručí.

„Už jsem u tebe, holčičko. Není se čeho bát.“ Snaží se jí utěšit, ale ta bolest je nesnesitelná a čím dál víc bolestivější.

„To bude dobré. Uvidíš.“ Spolu s ní se vydá do pokoje, ve kterém se zabydlela.