𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 105

   🅢︎tále se snaží přijít na to, proč jí všichni nedají pokoj. Vždyť chce být jen pár dní sama a promyslet si, co se svým životem udělá dál.

Vždyť přeci přišla o dítě. O její vytoužené miminko a ti tři chlapi to stále nechtějí pochopit. Dokonce ani Angela to nevzalo tolik, jak doufala.

Myslela si, že bude pro jejich nenarozené dítě truchlit, stejně jako ona, ale nestalo se tak. Podle jeho slov jde život dál a oni si budou moct v budoucnu udělat jiné dítě.

Jak, ale chce nahradit jedno dítě druhým? Vždyť to přeci nejde. Ona by to měla až moc dobře vědět. Na takovou tragédii se přeci zapomenout nikdy nedá.

Vyruší jí zaklepání na dveře. Podle pachu už pozná, kdo za nimi stojí. Je to její otec, který by se měl jít raději věnovat svému klanu, nebo co to vlastně má a né být stále v její blízkosti.

Za tohle vše přeci může on. Kdyby se ukázal dřív, ještě když její matka žila nebo hned po její smrti, bylo by vše jiné a ona by věděla, že si nemá pořizovat dítě před svými dvacátými narozeninami.

Byla o tomhle upozorněna až příliš pozdě. Vše se stalo tak náhle. Řekl jí to měsíc a půl před jejími narozeninami. Tohle si přeci nezasloužila.

Celý život byla vzornou dcerou, vnučkou a také žákyní. Vždycky dělala to, co se jí řeklo a dokonce si i sama vydělávala na svou školu a poté musela také zaplatit celý matčin pohřeb.

Z peněz po babičce neudala ještě ani korunu. Všechny ty milióny, které jí babička odkázala, stále leží na jejím bankovním účtě.

Klepání se ozve znovu a jí to pořádně rozčílí. Pět dní nepromluvila jediného slova a právě se chystá k tomu, svého bobříka mlčení porušit.

Nedojde k tomu, protože se první muž jejího života rozhodl, že vejde do pokoje, aniž by ho někdo vyzval k tomu, aby vstoupil.

„Olivie, musím ti říct něco důležitého a nebudu čekat na to, až začneš mluvit. Snažíme se ti to s Angelem říct už pět dní, ale ty nás vůbec neposloucháš.“ To má sakra pravdu, že je neposlouchá a bude se snažit v tom pokračovat. Zrovna tohle dva můžou za to, že se takhle trápí. Je to jejich vina. Možná by jim to měla říct, aby o tom věděli.

„Nařídil jsem tvému druhovi, aby sem přestěhoval celou smečku. Je tu, ale problém. Tento dům a přilehlé pozemky jsou tvé a to mi v té chvíli prostě nedošlo a já teď nehodlám měnit své rozhodnutí. Jsem jejich králem a ten své názory nikdy nemění.“ Posadí se k ní na postel a vyčkává, jak bude reagovat.

Tohle Olivia ani v nejmenším nečekala. O tomhle tedy neměla nejmenší tušení. Teď má však dilema. Začít mluvit a nebo mlčet dál? Toť otázka.

Musí nad tím přemýšlet, protože tahle novinka je pro ní velkým šokem. Netušila, že se má celá smečka nastěhovat na jediné místo, kde má svůj vlastní klid a nikdo jí tu neruší.

Rozhodla se. Musí k tomu říct svůj vlastní názor a vlastnímu otci vyčinit. „To nemyslíš vážně, otče. Jak sis mohl dovolit, zneuctít tohle místo tím, že by jsi sem nastěhoval celou tu jeho smečku? Nehodlám se všemi těmi vlkodlaky žít pod jednou střechou. To raději tenhle dům prodám a nebo se zase vypařím, jako posledně. Tohle je otče můj dům. Né tvůj. Né Angela. Můj! Rozumíš tomu?“ To už na něj přímo křičí. Tohle už je na ní vážně moc. Až moc.

Nehodlá se dělit o něco, co je jenom její. Kde má své šťastné vzpomínky na své dětství, i když jí v nich chybí otec. Stále jsou to, ale dobré vzpomínky a řekla by, že ty nejlepší.