𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 49

   🅟︎odívá se na svůj prst, kde má stále prsten od něj. Poprvé, když ho spatřila, netušila, že ten prsten je zásnubní, ale teď, když o tom Angel tak mluví, mělo jí to dojít. Na takové prsteny se vždy dívala přes výlohu, když šla náhodou kolem zlatnictví.

Konečně jí to celé došlo. Už dávno souhlasila s jeho nabídkou k sňatku. Věděl, že se jednoho dne vezmou. Je vlkodlak a ti už nejspíše takový jsou. Nebo snad jen tento jediný na to jde tak rychle?

„Ty jsi to plánoval po prvním setkání? O kterém vlastně já osobně ani nevím?“ zeptá se ho.

„Ano. Plánoval. Viděl jsem tě na té louce za městem a zjistil, že ty jsi má družka. To, s tebou strávím zbytek svého života. Ty jsi má jediná. Má vyvolená.“ odpoví nadšeně.

„Nemusel jsi mi však posílat zásnubní prsten. Stačila by ta kytice.“ Dá si ruce v bok a hraje si na uraženou, i když ve skutečnosti uražená není.

„Zase jsme zpět na začátku našeho vztahu? Teď se budeš urážet a bude i hádka?“ Neví, co by jí na tohle její gesto měl jiného říct. Ještě před chvílí zde plakala nad přátelstvím s jednou vlkodlačicí a teď je uražená za to, že přijala jeho zásnubní prsten aniž by tušila, oč se jedná.

„Nejsem uražená. Jsem naštvaná sama na sebe, že jsem se připravila o to krásné gesto, které předchází žádosti o ruku. S tebou to v téhle chvíli nemá co dělat.“ Vysvětlí mu své chování, které se vážně nijak netýká jeho, ale jí samotné.

Štve jí to. Hodně. Takhle hloupě se nechat připravit a to gesto, které vídala ve filmech. Tolik ho jednoho dne chtěla zažít, ale ona je pouze husou pitomou, která přijala nabídku k sňatku, aniž by o tom věděla a ještě k tomu s mužem, kterého ani v té době neznala.

„Ty po tom toužíš?“ Zeptá se a už teď zná odpověď. Přikývne.

„Ty vážně chceš tu romantickou atmosféru a pokleknutí na jedno koleno? Tohle to gesto?“ Znovu přikývne.

Touží po tom už od doby, kdy se jako malá s matkou dívala na romantické filmy. Tolik po tom toužila a nikdy si nedokázala představit, jaké by to mohlo být, zažít to.

„Tak tedy dobrá. Ve městě nám zařídím rezervaci. Nechám vše připravit. Dala by jsi mi prosím zpět ten prsten?“ Zeptá se a ona váhá, jestli ho má vůbec sundat. Vždyť už ho nosí takovou dobu.

Po dlouhém přemýšlení ho sundá z prstu a podá jej svému druhovi, který jí o něj požádal. „Opovaž se ho někde ztratit. To se pak nikde přede mnou neschováš.“ Pohrozí mu a myslí to vážně. Prsten miluje od první chvíle, kdy ho z té nádherné krabičky vytáhla a poté nasadila na prst. Patří k ní. Je její. Je to důkaz jeho lásky k ní. Ona mu však tím, že ho nosí dokazuje, že jí on není lhostejný. Že ho miluje stejně, jako on jí.

Miluje ho. Miluje ho nadevše. Nic a nikdo to už nezmění. Patří k sobě. Od svého narození k sobě patřili. To vše už dávno pochopila.

Teď však jen touží po jediném. Být jeho ženou a porodit mu jejich dítě. Ať syna či dceru. Je jí to fuk. Bude to malé stvoření milovat, ať je to kluk, či holka. Částečný vlkodlak. Přeci je dala dohromady jejich vlčí Bohyně. Ta se jistě ve svých rozhodnutích neplete. To je fakt, kterým si je Olivia jistá.