𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 59

   🅚︎dyž najde Angela, jak se prohrabuje jejími věcmi z kabelky, je v tu chvíli naštvaná. Nedokáže se však na něj zlobit dlouho.

Byl pouze zvědavý. Chtěl zjistit to obrovské tajemství, které znal každý ve smečce, jen on na něj nepřišel.

Snížil se k tomu, aby si počkal, až bude spát a on se pak bude moci prohrabovat jejími věcmi. Avšak Olivia stále doufá, že tohle nebyl jeho plán od úplného začátku.

„Angele?“ Zeptá se, protože jí to nedá. Musí vědět pravdu.

„Ano lásko?“ Odpoví jí otázkou. Tohle je pro něj úplně typické.

„Čekal jsi až usnu, abys mi mohl prohrabat věci a nebo tě to napadlo chvíli před tím, než jsi to udělal?“ Konečně to ze sebe dostane.

Angel vstane a obejme svou družku a pomalu jí drtí ve svém objetí, ale zase né moc, aby neublížil jejich dítěti. „Nechtěl jsem to udělat vůbec, ale skoro celou noc jsem nad tím přemýšlel a stále jsem nevěděl, co s tebou je a pak mě to napadlo. Byla jsi na klinice a musíš mít nějakou navštívenku. Jenže jsem našel něco mnohem lepšího než kus papíru. Našel jsem celou knížečku, jejíž název mi vše prozradil.“ Políbí svou ženu do vlasů.

„Moc mě to mrzí a ještě jednou se ti omlouvám. Vím, že jsem to neměl dělat, ale já nemám rád, když všichni něco vědí a jen já jsem ten, kdo o tom nemá ani páru.“ snaží se o omluvu.

„Doufala jsem, že na to přijdeš, už když jsem tě poslala se podívat na mé nové oblečení, ale ty jsi i tak na nic nepřišel. Teď už je to, ale jedno. Je ti odpuštěno.“ Otočí se k němu, ať ho může znovu políbit. Stejně jako před několika minutami, kdy ho našla s jejími věcmi z kabelky, rozsypanými po podlaze v jejich šatně. Během toho se už vrátili i do postele.

Věděla, že mu to nedá spát, už když usínala. Věděla také, že si najde cestu k odpovědi. Kdyby si však kabelku dala, jako vždy do nočního stolku, jak je jejím zvykem, nic z toho by nenašel a každý ve smečce by cítil jeho neklid. Nervozitu. Netrpělivost. Zlost, kterou cítí sám na sebe, protože nic neví.

„Mohli bychom teď už jít spát? Jsem po včerejším dnu vážně unavená a ještě bych ráda spala. Vždyť se podívej kolik je hodin. Je teprve pět hodin ráno.“ usměje se na něj.

„Jistě drahá. Hezky se vyspi.“ Políbí jí na čelo a lehce povolí své objetí, aby se mohla popřípadě otočit zády k němu a přitisknout se sama podle toho, jak jí to bude vyhovovat.

Už nemá v plánu dělat nic, co by mohlo ohrozit jeho dítě. Jejich dítě. Musí z něj být malý, silný vlkodlak a on se postará o to, aby se tak i stalo.

Nikdo jeho Luně ani dítěti neublíží. V této smečce jí budou chovat jako oko v hlavě. Nedovolí, aby se jí cokoliv stalo. Bude v bezpečí. Nikdy už nebude nikde sama.

Tohle možná přehání, ale strach o jejich dítě je silnější. Moc dobře ví, že Olivia by si nenechala nic líbit, ale teď je zranitelnější, citlivější a hlavně náladová. A to je teprve na začátku těhotenství.

Její dech se konečně ustálí. Usnula. Jen ať hezky spí. Spánek v této chvíli potřebuje ze všeho nejvíce a také být v klidu. Jenže on sám usnout nedokáže. Stále na to musí myslet.

„Já budu táta.“ Zašeptá do tmy a přivine si svou Lunu k sobě blíž, která se chvíli předtím, otočila zády k němu.