𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 51

   🅑︎ěhem oběda se nestalo nic divného. Olivia snědla svou porci jídla a ještě si přidala. Angel snědl jen svou porci a měl radost, že jeho Luně tolik chutná i když toho snědla víc, než některé vlčice v jeho smečce a to je člověkem.

Jediný, kdo se stále culil, byla jeho matka a on stále netuší proč. Jaký pro to mohla mít důvod. Vždyť se přeci neděje nic zvláštního. Jenom se svou družkou přišli na oběd, kde se sešla celá smečka.

Takhle to v jejich smečce, když byl alfou ještě jeho otec, chodilo. On tuhle tradici ctil. Zato Angel? Ten se jí do dnešního dne vyhýbal. Většinou se jen zúčastnil zvláštních událostí. Nic víc od svého nového Alfy však nemohli očekávat.

Teď se vše, ale změní. Bude pro svou smečku takovým Alfou, jakého si zaslouží. Sice i do teď se o ní staral, jak bylo v jeho silách, ale když má vedle sebe družku, bude vše tak, jak má být. Jak by měla každá smečka fungovat.

   🅒︎elá smečka se rozcházela a i jeho družka a matka odešly. Nezačaly si mezi sebou povídat, dokud byl on na doslech, pak by se možná dozvěděl to, co mu Olivia nechtěla v ložnici říct a mlčela jak hrob i během oběda.

Emma sklízí nádobí ze stolu a Angel čeká až jídelnu opustí i poslední vlkodlak, který tu ještě zůstal. Jonah. Druh Emmy a jeho nejlepší přítel, který vždy stál při něm.

Nechce, aby u toho byl, když s ní bude mluvit, i když se to jistě dozví přímo od ní, ale i tak s ní chce mluvit o samotě.

„Angele, ty nejdeš do pracovny nebo za svojí družkou?“ Zeptá se Jonah, sotva k němu dojde.

„Čekám až tvá družka splní své povinnosti. Potřebuji s ní mluvit.“ Oznámí mu a čeká, že konečně odejde, ale on se k odchodu vůbec nemá. Což Angela moc netěší.

Sice nastalo v jídelně hrobové ticho, ale alfa si všimne, že jeho přítel usilovně přemýšlí, co by asi tak zrovna on mohl jeho družce chtít.

Ticho přerušil až příchod Emmy, která si přišla pro poslední talíře, které leží u alfova stolu. „Alfo.“ Přikývne mu, sebere talíře ze stolu a odchází.

„Počkej.“ Dívka se zastaví. Otočí se na patě a čelí pohledu svého alfy.

„Přejete si?“ Zeptá se. Neví co má od svého alfy čekat. Vždyť už u něj dnes byla a vše si vyjasnili.

Náznakem ukáže na Jonaha, který je stále v místnosti. „Lásko? Mohl by jsi prosím odejít? Je to soukromé.“  daruje mu ten nejsladší úsměv.

Ten jen svěsí ramena a odejde. Nejspíše si uvědomil, že když si něco Alfa přeje, měl by to okamžitě splnit. On je však moc zvědavý a také nechce nechat svou družku s žádným mužem o samotě. Za to pro změnu může zase jeho žárlivost a potřeba svojí družku chránit.

Alfa si konečně oddechne a znovu se podívá na dívku před sebou, které se lehce klepou ruce a tím pádem je slyšet i cinkot talířů, které v nich drží, jelikož jí nebylo dovoleno je odnést do kuchyně.

„Mohl bych tě o něco požádat?“ zeptá se. Avšak hlavní otázku jí nepoloží.

„Vy můžete přeci vše. Jste můj Alfa a vaše příkazy se musí vždy uposlechnout.“ Odpoví. Má pravdu. Jenže tohle nemá být příkaz. Chce jí o to požádat.

„Nechci ti zrovna tohle nařizovat. Byl bych, ale rád, kdybys mi vyhověla.“

„O co tedy jde?“ Zeptá se dívka a její ruce se konečně přestanou třást a proto na chvíli zavládne mezi nimi ticho, které neruší cinkání talířů.

„Odvezla by jsi Lunu do města? Chce si tam něco zařídit a já nemám čas. Mám ještě spoustu práce, která se sama neudělá. Byla by jsi..“ nedopoví.

„Ano Alfo. Ráda jí odvezu do města. Hned jak dám nádobí do myček, půjdu za ní a odvezu jí. Alespoň si s ní budu moct promluvit.“ Jemu se očividně uleví. Bál se, že odmítne. Že to na ní bude ještě brzo.