𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 92

   🅟︎o výborném jídle, tanci a dortu, se Olivia a Angel rozloučí se všemi hosty, kteří na jejich svatbě jsou a odejdou.

Čeká je svatební noc a Angel už se ji nemůže dočkat. Je příšerně nadržený a nedokáže se už déle udržet. Potřebuje cítit nahé tělo své družky. Její doteky. Polibky. Vše, co mu ona sama nabídne. Vše, co mu dovolí si vzít.

Ona je na tom úplně stejně, jako její Alfa, kterého nadevše miluje a milovat do konce svého života bude, ať je dlouhý jakkoliv.

„Počkejte.“ Oba se naráz otočí a za nimi jde její otec, který ještě neřekl své poslední slovo. Ještě podle něj nenastala chvíle, aby ho oba opustili, aniž by měl možnost, vše vysvětlit. Musí to přeci zkusit. Musí jí říct úplnou pravdu.

Olivia si povzdechne a zadívá se svému otci do očí a v nich spatří neskonalou lásku k ní.

„Otče, promluvíme si později. Jsem unavená a s Angelem chceme být doma co nejdříve.“ Slabě se na něj usměje a doufá, že je nechá v klidu odejít.

„To si piš, princezno, že si promluvíme později, ale budeme mluvit i teď. Mám toho tolik na srdci a nevím, kde mám vůbec začít. Teď ti, ale řeknu jediné.“ Prohrábne si pravou rukou vlasy, jako kdyby nevěděl, kudy kam.

„Musíš vědět, kdo jsem. Jsem povinen ti říct, kdo jsem a kým možná jednoho dne budeš i ty.“ Pohladí svou dceru po tváři a té se na rtech objeví úsměv. Tolik si přála, aby tohle gesto udělal. Přála si to už od doby, kdy začala vnímat jeho nepřítomnost. Nejhorší to bylo v době, kdy otcové jejich spolužákyň, si pro ně chodili do školy, a vždycky tohle gesto udělali, sotva k nim jejich dcerušky nakráčely.

„Jsem vamptrop. Král všech upírů a vlkodlaků. Mě se všichni odpovídají za své činy.“ Když nic neříká pokračuje. „Jsem napůl upír a napůl vlkodlak. Celá naše rodina jsme takový, až na tebe. U tebe rozhodne až proměna, která se neodkladně blíží a pak budeme vědět, jestli jsi stejná jako já a nebo upír či vlkodlak. Proto vás vlčí Bohyně dala dohromady. Proto jste vy dva spolu. Koluje v tobě má krev. Tak jako matčina, která v téhle chvíli v tobě má navrch.“ Dívka zalapá po dechu. Najednou, jako kdyby někdo vysál všechen vzduch z místnosti, ve které se právě nachází.

Tohle snad nemůže otec myslet vážně. Tohle je snad zlej sen. Věděla jsem, že nejsem obyčejný člověk, ale tohle? Tuhle informaci jsem vůbec nečekala. Pomyslí si a netuší, jak na tuhle informaci má zareagovat. Jak se zachovat.

Zhluboka se nadechne a vydechne. Tohle už je na ní příliš.

„Budeš mě potřebovat holčičko a já tady pro tebe budu. Vždy ti budu na blízku.“ Chce jí uklidnit, ale pro ní to má opačný účinek. Začíná být ještě víc nervózní, než už je teď.

„Tati, prosím. Už nic neříkej. Promluvíme si o tom jindy. Dnes už toho na mě bylo moc.“ Teď už si není jistá ničím. Je nebo není vamptrop? Kdo pak tedy je? Proč to musí být zrovna ona?

„Dobře. Promluvíme si o tom zítra. A ještě něco ti musím však, ale říct. Pokud se proměna povede tak, jak bych si přál, bude z tebe stejná bytost, jakou jsem já a tím pádem se staneš princeznou vamptropů a mojí následnicí.“ Najednou se jí z těch slov zamotá hlava a Angel jí tak, tak zachytí, aby neupadla na studenou zem, kde by si mohla ublížit a také jejich nenarozenému dítěti.

Podívá se na svého tchána. „To jste tomu dal. Nemohly všechny tyhle informace vydržet do zítra? Musel jste to na ní vysypat hned?“ Zvedne svou družku a odchází. Nečeká na jeho odpověď. Raději to ani nechce slyšet, protože toho její otec řekl už dost.