𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 24

   🅞︎livia už hodinu spí a Angel se na ní celou dobu jen dívá a přemýšlí. Ze své vlastní družky je zmatený. Nikdy neví, jak se zachová. Je tak nevyzpytatelná.

Najednou se dívka zavrtí a nakonec na něj upře ty své krásné modré oči. Zase v nich vidí zděšení. „Budeš na mě křičet?" Zeptá se a čeká na její odpověď.

„Nebudu. Jen.. já nevím. Tohle je na mě příliš rychlé, Angele. Chápu, že jsem tvá družka. Chápu dokonce i to, že odtud nebudu moct odejít. Pochop, ale i ty mě. Tohle vše je pro mě nové a já.. já si nejsem jistá ani sama sebou. Celý život jsem měla před sebou než jsem tě poznala. Chtěla jsem si ještě užívat a možná i cestovat a mít pár románků." Odpoví mu a také mu řekne vše, co jí tíží na srdci. Chtěla toho ještě tolik zažít, ale není jí přáno.

Angel se na ní zlostně podívá. „Ty své románky pusť z hlavy. Odteď budu já jediný, kdo se tě bude smět dotknout." Jeho hlas nedovoluje žádný odpor.

Zamračí se na něj. „Neřekla jsem, že chci někoho jiného. Dřív jsem chtěla, ale teď už ne a ty jsi pitomec. Chováš se hrozně. Jsi moc majetnický." Otočí se k němu zády.

Otočí si jí, ale zpátky. Chce jí vidět do tváře, když s ní mluví. „Nedovolil jsem ti, se ke mně otočit zády, drahoušku. Když s tebou mluvím, chci se ti při tom dívat do očí. Né na tvá záda." Zavře oči a zhluboka se nadechne. Potřebuje své emoce dostat pod kontrolu, jinak řekne něco, co by nejspíše nemyslela vážně a pak by to už nešlo vrátit zpět.

Angel si moc dobře uvědomuje, že by měl krotit svoji povahu. Jenže, tahle žena, je jako časovaná bomba. Škoda, že on sám nikdy neví, na jaký čas je nastavena. Může bouchnout každou chvíli.

Otevře svá modrá očka. „Nech mě být. Prostě mě nech být." Dostane ze sebe přes zaťaté zuby.

Napočítá do deseti. Musí si srovnat své myšlenky v hlavě. Promyslet si, co jí vlastně odpoví. „Olivie." Vydechne její jméno. „Moc mě to mrzí. Chovám se jako majetnický kretén. Jsem vlkodlak a my jsme majetničtí. Nemůžu to zastavit a potlačit to. Jde to těžko. Nedokážu své emoce držet na uzdě. Budeš si na to bohužel muset zvyknout. Přál bych si, aby jsi byla vlkodlak, stejně jako já. Pak by jsi mě dokázala pochopit."

Vstane a jde do šatny, kde si oblékne džíny, černé triko a teprve až pak z ní vyleze. „Můžeš chodit po celém domě a po území smečky." Nepodívá se na ní. Ví až moc dobře, že by ten pohled nesnesl.

Uvědomuje si, že jí říká, co smí a nesmí dělat, ale pokud si má svoji Lunu udržet ve své blízkosti a v bezpečí, kde jí pohlídá každý vlkodlak z jeho smečky, nebrání se tomu.

Uslyší povzdechnutí. „Tohle nejde, Angele. Takhle se k člověku nesmíš chovat."

Až teď se na ní podívá. Její ztrápený výraz mluví za vše.

„Nemůžeš mě tu držet jako vězně! Nemáš na to nárok!" To už na něj křičí. Věděl, že jakmile se probudí, bude zase vše jako po jejich prvním milováním.

Rozhodne se proto, že ji nechá vychladnout a teprve potom si s ní znovu v klidu promluví. Stále si není jistý, jestli jeho družka chápe, co pro něj znamená. Omluvil se jí, ale ona ho stále tlačí do kouta. Snaží se o nemožné.

Jenže takový už vlkodlaci jsou. Jsou majetničtí. Nemilosrdní. Milují své protějšky. Udělali by pro ně cokoliv. Splnili by jim každé jejich přání a snesli jim klidně i modré z nebe.

Dojde ke dveřím, vezme za kliku a otevře. Ještě se naposledy otočí a podívá na svojí Lunu. „Někdo ti donese něco k jídlu."

„Dojdu si pro něj sama, když najdu kuchyni." Odsekne mu. Nehodlá totiž celý den strávit v posteli. Také nechce, aby jí musel někdo obsluhovat jenom proto, že je jejich Luna.

„Jak chceš. Obleč se. Za deset minut sem někdo přijde a ukáže ti dům. A taky.." Zhluboka se nadechne. „Taky hranice našeho území. Aby jsi věděla, kde všude se smíš pohybovat." Otočí se, vyjde z pokoje a zavře za sebou dveře.

Opět udělal tu chybu, že jí začal rozkazovat, ale bohužel to jinak nejde, pokud nedokáže pochopit, že ona musí být po jeho boku, ať chce nebo nechce.