𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 63

   🅒︎elý den nemá nic na práci. Cokoliv se snaží udělat, je jí zakázáno. Každý v tomhle domě jí nic nedovolí udělat vlastníma rukama a přitom ona sama chce být v této smečce, v tomto domě, nápomocná.

Nechce jenom sedět a přihlížet, jak každý vykonává svou práci a sotva se k něčemu nachomýtne ona, je vyhnána s tím, že jako Luna, se o žádnou z těchto prací nemusí starat. Nepřísluší jí to.

Takových keců. Vůbec to není tím, že je Lunou. Na tohle má jedinou odpověď. Těhotenství. Angel, Alfa této smečky všem nařídil, aby na nic v domě nesáhla. Dokonce i snídani si nesmí udělat sama a to jí příšerně štve a vytáčí.

Skoro na každém jejím kroku jí někdo doprovází. Ať je to Emma, Jonah, Eleonor, Landon a dokonce i samotný Beta Jake. Tihle všichni, když nemá zrovna Alfa čas, se starají o to, aby na žádnou práci v domě nesáhla.

I sám Alfa jí nedovolí dojít si ani pro sklenici vody. V noci, když se náhodou probudí s tím, že má žízeň a chce si pro něco dojít, se náhle vzbudí a překazí jí její plány.

Jestli to takhle půjde dál, určitě se v tomto obrovském domě zblázní nudou. Nedokáže celý den nic nedělat a jen se dívat na to, jak ostatní mají něco na práci. Čím by se zabavili. A ona nemá do čeho by se vrtla.

„Emmo, mě to už nebaví. Nech mě alespoň vysát ložnici nebo oškrábat brambory k večeři.“ Žadoní. Ví, že tohle chování jí nepřísluší, ale když ona se vážně nudí.

„Luno, to nejde. Sama víte, že tohle je Alfovo rozhodnutí a my všichni ho musíme poslechnout. Dokonce i jeho rodiče.“ Usměje se na svou přítelkyni. Moc dobře si dívka uvědomuje, že tohle oslovení nemá ráda.

„A jsme zase u Luny. Budeš mi tak říkat pokaždé, když budu chtít něco, co Alfa zakázal? Vážně?“ zeptá se. Vždycky to tak totiž dělá a už jí s tím leze krkem. Nejraději by jí zaškrtila, ale na to jí má až moc ráda.

„Musíš se na to stále ptát?“ Najednou zazvoní telefon v ložnici, kterou obývá Alfa s Lunou.

„Zvoní telefon. Nezvedneš ho?“ Zeptá se její kamarádka.

„A myslíš, že můžu?“ Řekne sarkasticky.

Emma se jen uchechtne a jde k telefonu, který stále vyzvání. Zvedne sluchátko. „U telefonu Emma. Kdo volá?“ Zeptá se.

„Emmo, proč nezvedla telefon Luna? Je jí něco?“ Dívka se usměje.

„Není jí nic. Jen bere vážně váš příkaz, že nemá vůbec nic dělat. Přejete si Alfo?“

„Vezmi prosím Olivii do města. Ať si tam koupí nějaké krásné šaty a doplňky k nim. A ty si na sebe taky kup něco hezkého. Ať se máš v čem líbit Jonahovi.“ Zavládne na chvíli ticho. Dívka je Alfovými slovy zaskočená. Nakonec se však usměje. Tohle je dobrá příležitost, jak bude moci Luna dělat alespoň něco a nebude si stále na něco stěžovat. Dokonce i jí se nějaké to nové oblečení hodí.

„Abych nezapomněl. Než pojedete, přijď si pro kreditku. Budete jí obě potřebovat.“ Dodá Alfa a ona už se těší, až tohle řekne Luně.

„Dobře Alfo. Tak já to vyřídím Luně a jakmile budeme nachystané k odjezdu, přijdu do vaší pracovny.“

„Fajn.“ Odpoví a zavěsí.

Olivia se nevěřícně dívá na Emmu, která zrovna pokládá sluchátko od telefonu. Dívka se na ní otočí a na rtech má úsměv od ucha k uchu.

„Stalo se něco, Emmo?“

„Stalo. Jedeme na nákupy do města. Je to Alfovo rozhodnutí a ty alespoň přijdeš na jiné myšlenky.“

Ano. Konečně bude moct alespoň něco dělat, protože v tomhle domě jí nikdo nic nedovolí a je z toho už frustrovaná.

Kdyby směla alespoň pomáhat. Cokoliv. Necítila by se tak zbytečná. Nepotřebná.