𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 48

   🅚︎dyž Emma odejde, vzpomene si na svou Lunu, která je teď u nich v pokoji a určitě se užírá tím, že se s ní její kamarádka odmítá bavit.

Vydá se proto pryč ze své pracovny, až dojde ke schodišti, u kterého se zastaví. Nikoho nevidí a tak potichu vyjde schody do třetího patra, projde dlouhou chodbou a zastaví se před ložnicí, odkud slyší zvláštní zvuky.

Opatrně otevře dveře a to co vidí, mu láme srdce. Jeho družka sedí na posteli, obličej v dlaních a pláče. Ví, že se jí to dotklo, ale až tak? O tom neměl ani ponětí.

Potichu vstoupí do místnosti a zavře za sebou. Vydá se směrem k ní a před ní si klekne. „Copak se děje lásko?“ Zeptá se opatrně a čeká, až si jeho družka sundá dlaně z obličeje, utře mokré tváře a oči od slz.

„Ty jsi to ještě neslyšel?“ Pípne.

Její nynější stav mu trhá srdce na kusy. Celý uplynulý měsíc byli spolu tak šťastní a sotva vylezou ze své ulity, stane se tohle.

Měl na to myslet dřív. Měl tomu nějak zabránit. Je to přeci jeho smečka. Jeho lidé. A oni ho budou poslouchat a respektovat. Musí si sjednat pořádek. Takhle to už dál nejde. Každý se bude chovat přesně tak, jak by měl.

Dokonce i jeho matce tato situace dělala starosti a přišla za ním, aby mu to řekla. Měl to tušit už dávno, ale doufal, že se to nestane. Vždyť ani Jonah se s ním nepřestal bavit jako se svým kamarádem jenom proto, že byl synem Alfy a pak když se stal Alfou. 7 nich vše zůstalo při starém. Vždycky mu řekl svůj názor a nedbal toho, že je Alfa.

Emma měla proto mít víc rozumu. Snad po jejich rozhovoru bude konečně vše, jak má být. Stejné jako to bylo předtím. Před rituálem.

„Co jsem měl slyšet lásko? Stalo se něco? Někdo ti ublížil? Jestli ano, zabiju ho.“ Naoko se začne rozčilovat. Chce to slyšet z jejích úst a nemůže prozradit ani svou matku, ani sám sebe. Tuhle záležitost přeci už má vyřešenou.

„Ne!“ Náhle vykřikne a vzápětí už stojí na nohou. „To není potřeba. Já se s tím nějak vyrovnám.“ Znovu se posadí na okraj postele a zadívá se do jeho šedých očí, které tolik miluje a on to ví. Řekla mu to snad nesčetně krát.

„Tak co se tedy stalo, že sedíš v ložnici a pláčeš? Já myslel, že jsi šla za Emmou.“ Zvedne se a usadí vedle své družky. Obejme jí kolem pasu a přitáhne si jí blíž k sobě, aby si jí mohl posadit na klín.

„Pověz mi. Co se stalo? Něco s Emmou?“ Přikývne a zase se rozpláče. Už tohle její trápení nedokáže déle vydržet. Zásnubní prsten už od něj dostala, aniž by o tom měla nejmenší tušení. Jak jí má teď ale požádat o ruku bez prstenu?

Podívá se na její prst, kde prsten opravdu je a v tu chvíli ho to napadne. Na co chodit kolem horké kaše, když to může říct rovnou.

„Olivie? Co by jsi řekla na to, že bychom se vzali? Sama jsi to po rituálu navrhla a já si tě vezmu moc rád. Bude mi ctí, když se staneš mojí ženou.“ Šeptá jí do ucha. Potřebuje jí nějak rozveselit, jinak by se mohl prozradit. Řekl by jí vše. Úplně vše. Jen aby se usmála a už neplakala.

„My.. my.. myslíš to vážně?“ Vysouká ze sebe.

„Ano, lásko. To myslím. Zásnubní prsten jsi přijala a nosila ode dne, kdy jsem ti ho poslal. Hned jak jsem tě uviděl, tak jsem druhý den navštívil zlatníka ve městě a nechal ti poslat zásnubní prsten spolu s kyticí a vzkazem. Pamatuješ si na to?“ On ano. Na ten den nezapomene. Také na den, kdy byli spolu v té kavárně a on si všiml, že ho má na svém prstě a sedí přesně jak má.