𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 9

   🅢︎pí jako zabitý, když v tom ho probudí křik jeho družky. Posadí se a rozhlédne se po své ložnici, co se to děje.

Vedle něj sedí dívka, kterou si včera přinesl domů. Svírá přikrývku a vyděšeně se na něj dívá, i když ho v té tmě nemůže nijak zvlášť vidět.

„Proč tak křičíš?" Zeptá se, ale hned pochopí, že to je blbost.

Moc dobře ví, proč jeho družka křičí. Probudila se na neznámém místě, v cizí posteli a s pro ní neznámým mužem.

„Kde to sakra jsem? A jak jsem se sem dostala?" Křičí a on ví, že tohle si nikdo nenechá ujít. Teď už jsou jistě všichni vzhůru a poslouchají za jeho dveřmi. Nejspíše uvažují, čí ženský hlas vychází z jeho ložnice.

„Můžu tě poprosit, aby jsi tolik nekřičela? V tomto domě lidé, kteří tu bydlí, v tuhle nekřesťanskou hodinu už dávno spí." Snaží se jí utišit, ale je to marné. Tahle dívka má svoji vlastní hlavu.

Jakákoliv snaha tuhle dívku přimět k tomu, aby se chovala tišeji, je marná. Zdá se, že se rozhodla vzbudit celý dům a on pak bude muset všem vysvětlovat, kdo ta žena u něj v ložnici vlastně je.

A to on nechce. Ještě se nikdo ze členů smečky nesmí dozvědět, že si našel družku a Lunu pro smečku.

„Co si ze včerejšího podvečera pamatuješ?" Zeptá se a chce vědět, jestli ho spatřila jak se proměňuje, nebo doopravdy padla do mdlob.

Snaží se co nejrychleji uklidnit. Pozná to, podle jejího spomalujícího se srdce.

„Šla jsem po ulici a najednou se za mnou objevil vlk. Nádherně hnědý vlk s černým žíháním. A ty jeho zvláštní šedé oči. Úplně jako kdyby se mi dívaly do duše." Odpoví.

„Ty jsi spatřila vlka a on tě nenapadl? Víš jak jsou vlci nebezpeční? Byl to vážně vlk?" Chrlí ze sebe otázku za otázkou.

„Ach ano. Stál jen pár stop ode mne a sledoval mě. I když nevím ani proč. A ty jeho oči. Nikdy jsem neviděla vlka, s tak pronikavýma šedýma očima. A pak jsem najednou omdlela."

„Víc si nepamatuješ?" Zeptá se až příliš rychle.

„Ne." Angel si oddechne. Netuší totiž, jestli by jeho družka unesla fakt, že on je vlkodlak a ona už patří navždy k němu.

„Kde to jsem a proč spím ve tvé posteli? Kdo jsi?" Zeptala se už o hodně klidnějším hlasem.

„Jsem Angel Moon. Jsi v mém domě v lesích. Našel jsem tě ležet na chodníku a nevěděl, kam bych tě vlastně měl odnést. Nikdy v životě jsem tě tu neviděl a to se tu zná každý s každým." Jeho slova i jemu zní falešně, ale ona si toho asi ani nevšimla.

„Aha. No.. tak to bych ti měla poděkovat, ale stále mi není jasné, proč spím ve tvé posteli? Copak tu nemáš žádný volný pokoj?" Nedá jí to, protože není normální, aby si cizí muž, vzal do své vlastní postele dívku, kterou nezná a je v bezvědomí.

'Co jí na to má teď říct? Že v jeho domě není místo pro návštěvu? Nebo, že ona je jeho Luna a její místo je vedle něj? V jeho posteli?' Ptá se sám sebe a doufá, že to neřekl nahlas.

„Žiji zde s třiceti lidmi. Myslíš, že se v mém domě najde bezpečnější místo než to, kde se teď právě nacházíš?" Odpoví na její otázku otázkou.

„To já nemohu vědět, ani posoudit. Také nemohu vědět, jestli právě ve vaší posteli je bezpečněji, než v pokoji pro hosty nebo v obýváku na pohovce. Vždyť já ani nevím, kdo vlastně jste. Jsem ve Wolftownu teprve dva dny." Řekne to, co jí právě přijde na jazyk.

Tohle ví. Nemusela mu to ani říkat. Dozvěděl se to včera, když vybíral snubní prsten pro její maličkost. Ani pořádně neví odkud je a proč se vlastně do tohohle města nastěhovala, zde přeci dávají lišky dobrou noc a lidé se sem moc nehrnou.

„Smím znát tvé jméno?" Raději se zeptá na tohle, protože ptát se v téhle chvíli na to proč se sem vlastně nastěhovala, je však trochu nepatřičné.

„Olivie. Olivie Silvermanová." Vezme její ruku do své a políbil ji na hřbet.

„Těší mě Olivie." Zadívá se jí přímo do očí.

„Myslíš, že by jsme teď mohli v klidu jít spát?" Její zděšený výraz mluví za vše. Nemůže přeci vědět, jestli tenhle muž, není náhodou vrah nebo mu podobní.

„Neboj. Nic se ti nestane má drahá. Jen budeme spát. Každý na své polovině postele." Podívá se na budík, který stojí na nočním stolku vedle něj.

„Je ještě brzo na vstávání a já bych byl rád vyspaný. I ty by ses měla pořádně vyspat."

„Dobře. A, vezmeš mě ráno do města? Musím totiž do práce a Madison teď určitě šílí strachy." Uvědomuje si, že o ní zase přijde, ale jen na krátký čas. Tedy jen do doby, než jí řekne kým je a co pro něj ona znamená. Alespoň teď ví její jméno. Jen tohle může být jeho útěchou.

Všimne si, že na levé ruce, tam kde se nosí zásnubní prsten, má právě prsten od něj. Ten, který jí nechal poslat od klenotníka, a který byl tak laskavý a poslal jej i s květinami růžových růží.

„Jak si má Luna bude přát." Lehne si a otočí se k ní zády.

„Co jsi to říkal?" Její otázka ho zaskočí. Neví jestli něco neřekl špatně. Vzpomene si až za malou chvíli, že dívku nazval Lunou, což byla velká chyba.

„Že tě tam odvezu hned, jak se ráno nasnídáme." Opraví se.

Cítí jak se postel prohne pod tíhou celého jejího těla, sotva si jeho družka lehne a pak, i když se otočí na bok. Neví jestli k němu čelem a nebo zády.