𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 32

🅒︎o slíbil i dodržel. Olivie si během patnácti minut vybírala pokoj a stále nemohla uvěřit tomu, že dosáhla svého.

Úplněk se kvapem blížil a ona si moc dobře uvědomovala, že to nebude ona, kdo za ním přijde. Ho donutí jeho živočišné pudy přijít do jejího pokoje. To on bude ten, který přijde prosit o její přízeň.

Venku začínalo být chladné počasí. Blíží se podzim a ona tu nemá žádné své oblečení.

Právě se nacházejí v pokoji, který je hned vedle Angelovi ložnice. Je skoro stejně velká jako ta jeho a dokonce má i svoji vlastní koupelnu.

Barva pokoje je krémová a místnosti vévodí obrovská manželská postel s nebesy. Vždycky po takové obrovské posteli toužila a teď jí bude mít jen sama pro sebe.

„Děkuji ti Emmo. Tohle je ten nejhezčí pokoj, jaký jsi mi ukázala."

Zmiňovaná dívka zčervená. „Tady bydlela matka Alfy, než se stala Lunou, obývala tento pokoj."

Takže přeci jen dívka nemusela sdílet stejnou postel jako její druh. Možná se to u nich nesluší. Alfa má jít přeci příkladem, ale dívka přeci neví přesné detaily. Není vlkodlakem, ale člověkem.

„Em?" Zeptá se vřele.

„Ano má.. tedy Oliv?" Rychle se opraví, protože moc dobře ví, že jejich Luna nemá ráda, když jí vyká.

„Myslíš, že by jsme v tomhle, Bohem zapomenutém místě," Ukáže kolem sebe rukama. „sehnaly auto, abych si mohla pro své věci ke kamarádce?" Dokončí větu a s prosbou v očích se na ní zadívá.

„Jonah jedno má. Když ho pěkně poprosím a udělám na něj štěněčí oči, tak mi ho jistě půjčí." Zapiští.

Olivia si musí zakrýt uši před zvuky radosti, které dívka vydává.

„A můžeš to zařídit ještě teď? Potřebovala bych ty věci docela nutně. Už od včerejška jsem ve tvých věcech, a i když mi sedí, tak bych byla raději ve svém." Dodá ještě, protože se opravdu necítí moc dobře, když má na sobě již druhý den to samé a ještě k tomu to ani není její.

Emma jen přikývne. Chápe jejich budoucí Lunu. Sama by nechtěla chodit v cizím oblečení pořád dokola.

🅙︎ak Emma slíbila, tak se i stalo, jenže v tom byl malý háček. Musel jet s nimi i on. Jonah. A právě tenhle fakt se Olivii moc nepozdával. Chtěla jet jen s Emmou. Takhle netuší, jak vysvětlí Madison, že se od nich stěhuje a to se před pár dny pouze nastěhovala.

„Ach jo." Povzdechla si sotva vjelo auto do města.

„Děje se něco, Luno?" Zeptá se Jonah. Jenže to ještě netuší, že Olivia tohle oslovení nenávidí.

„Neříkej mi tak, Jonahu. Nejsem žádná Luna a nikdy nebudu. Věř mi. On a ani já, to nechceme. Proto taky chce, abych odjela a vzala si čas na rozmyšlenou." Povzdechne si.

Z plna hrdla se začne smát až musí zastavit auto. „Takhle to není, Luno. On se jen bojí odmítnutí. Chce ti dát ten drahocenný čas jen k tomu, aby jsi to byla ty, kdo za ním přijde a oddá se mu úplně celá." Podívá se do zpětného zrcátka.

Dívka zakroutí hlavou. „Vždyť to jsem už udělala. Stejně je to nejspíše pro něj pořád málo." Do očí se jí začínají drát slzy.

„Oliv, neplač. Nikdo za tvé slzy nestojí. Hlavně né ten, kdo si tě nezaslouží, když nechce, to co mu nabízíš." Utěšuje jí Emma.

„Emmo ty raději mlč. Vůbec nevíš, o co našemu Alfovi jde. Prostě se mu neoddala celá. To je celé. On totiž touží i po její duši a mysli. Přijal její srdce i tělo, ale to ostatní se mu, podle něj, ještě neoddalo. Proto chtěl, aby se vrátila domů. Chtěl, aby po něm toužila celou svojí bytostí." Najednou si uvědomí, že prozradil něco, o čem mluvit rozhodně nemá.

„Co jsi to řekl, Jonahu?" Zeptají se obě dívky naráz. Jako kdyby si četly myšlenky. Jako kdyby uvažovaly stejně.